ECLI:CZ:US:2014:2.US.3630.13.1
sp. zn. II. ÚS 3630/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Krejzy, zastoupeného Mgr. Kamilou Roučkovou, advokátkou se sídlem Minská 3/1003, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2013 č. j. 7 Ans 9/2013-33, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. prosince 2013, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 3. března 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2013 č. j. 7 Ans 9/2013-33 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. června 2013 č. j. 15 A 38/2013 - 31, kterým krajský soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného Městského úřadu Roudnice nad Labem, spočívající v nevydání "rozhodnutí, kterým se mu odpírá nahlédnout do přijatých usnesení, vždy uvedených v zápise schůze Rady města Roudnice nad Labem konaných dne 9. listopadu 2011 a jejich příloh a podkladů, které jsou součástí těchto přijatých usnesení nebo na základě kterých rada rozhodovala".
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jako občan obce podal žalobu z důvodu, že mu nebylo Městským úřadem v Roudnici nad Labem dne 8. srpna 2012 vydáno konečné rozhodnutí, kterým se stěžovateli odepírá možnost nahlédnout do přijatých usnesení uvedených v zápise Rady města Roudnice nad Labem konaných dne 9. listopadu 2011 a jejich příloh a podkladů, které jsou součástí těchto přijatých usnesení nebo na základě kterých rada rozhodovala. Stěžovatel poukazuje na to, že v publikaci autorky JUDr. Evy Šromové "Správní řízení od A do Z" (vydané nakladatelstvím ANAG, 2012, str. 201, 202, 2083) se uvádí, že ust. §38 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, se použije v případě, že správní orgán odepřel osobě nahlížet do spisu nebo jeho části, vydá o tom usnesení, které se oznamuje pouze této osobě. Kromě výše uvedeného stěžovatel v ústavní stížnosti ani v jejím doplnění žádnou ústavně právní argumentaci neuvádí.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
V souzené věci Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že na základě ústní žádosti stěžovatele nebyl žalovaný povinen vydat žádné rozhodnutí a nebyl tudíž nečinný. Nebyl-li stěžovatel spokojen s vyřízením své žádosti, měl podle ust. §13 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "informační zákon") podat žádost písemně. Teprve poté by bylo možné hovořit o nečinnosti žalovaného, jestliže by neposkytl stěžovateli požadované informace a ani by nerozhodl o odložení či odmítnutí žádosti. K tomu Nejvyšší správní soud dodal, že požadavkům dobré správy by odpovídalo, kdyby žalovaný stěžovatele poučil o nutnosti podat podle ust. §13 odst. 2 informačního zákona žádost písemně, nicméně absence takového poučení nemůže nic měnit na závěru, že žalovaný nebyl nečinný. Uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud ověřil, že postup Nejvyššího správního soudu v předmětné věci byl řádně odůvodněn, přičemž argumentaci tohoto soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Protože ústavní stížnost neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých stěžovatel dovozuje porušení svých ústavně zaručených práv a do dnešního dne nebylo Ústavnímu soudu žádné další podání stěžovatele k upřesnění odůvodnění ústavní stížnosti doručeno, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2014
Stanislav Balík
předseda senátu