ECLI:CZ:US:2014:2.US.3642.13.1
sp. zn. II. ÚS 3642/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Miroslava Škorni a 2) Květoslavy Škorňové, oba zastoupeni JUDr. Irenou Hučkovou, advokátkou se sídlem 28. října 434/211, 709 00 Ostrava - Mariánské Hory, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 13 Co 414/2011-51 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. března 2011 č. j. 13 C 103/2009-37, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. prosince 2013, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 13 Co 414/2011-51 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. března 2011 č. j. 13 C 103/2009-37, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") domáhali toho, aby žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 1 121 234 Kč s příslušenstvím. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobci domáhali po žalované zaplacení výše uvedené částky jako skutečné škody způsobené jim na jejich rodinném domě č.p. X1 nacházejícím se na pozemku parcely č. X2, vše v katastrálním území Prace, obec Prace, okres Brno - venkov, z titulu nesprávného úředního postupu, spočívajícího v průtazích řízení ze strany Městského úřadu ve Šlapanicích jakožto stavebního úřadu při rozhodování o nepovolené novostavbě rodinného domu stavebníka Tomáše Dirdy na pozemku parcely č. X3, ve shora zmíněném katastrálním území, který bezprostředně sousedí s předmětným domem žalobců.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadli žalobci dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. září 2013 č. j. 28 Cdo 1435/2012-72 odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že Obvodní soud pro Prahu 1, Městský soud v Praze a ani Nejvyšší soud neshledaly mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a stěžovatelům vzniklou škodou vztah příčiny a následku jakožto obligatorní podmínky vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, neboť zmíněná škoda vznikla v důsledku zatékání do štítové zdi, chybějícího oplechování štítové zdi a nedostatečného založení sousední novostavby. Příčinou škody podle obecných soudů byly jednoznačně okolnosti související s nepovolenou a zároveň vadnou výstavbou sousední novostavby, za kterou odpovídá stavebník novostavby Tomáš Dirda. Co se však myslí oněmi "okolnostmi", nebylo žádným ze jmenovaných soudů vysvětleno. Stěžovatelé za takovou okolnost považují právě onu nečinnost, resp. liknavý přístup Městského úřadu Šlapanice k jejich stížnosti na provádění stavebních prací souseda z června 2001, kdy v té době sousední novostavba žádné škody na jejich domě zatím nepůsobila. Žádný ze soudů, které ve věci jednaly, se přitom nevypořádal se skutečností, že bylo zjištěno více příčin vzniku škody na rodinném domě stěžovatelů, a to jednak působící vadná sousední novostavba, jednak nesprávný úřední postup stavebního úřadu, kdy nebýt tohoto, ke škodě v takovém rozsahu by nedošlo. V řízení tak mělo být k návrhu stěžovatelů prokazováno, kdy začala sousední novostavba působit na jejich rodinný dům a kdy jim na domě začaly vznikat škody. Pokud se tak stalo poté, kdy uplynula přiměřená doba k vyřízení stížnosti na provádění sousední stavby, je podle stěžovatelů příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a škodou dána. Z odůvodnění rozhodnutí soudů je podle stěžovatelů zřejmé, že se spokojily se zjištěním, že příčinou vzniku škody byla vadná sousední novostavba, a možnou odpovědností státu za škodu se nezabývaly. Soudy podle stěžovatelů zcela opominuly ust. §438 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "občanský zákoník"), podle něhož způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Toto ustanovení se vztahuje na všechny subjekty odpovědné za škodu, není přitom rozhodné, zda se jedná o fyzické osoby, právnické osoby či stát. Dle názoru stěžovatelů tak nemůže být v žádném případě vyloučena objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem s poukazem na paralelně danou subjektivní odpovědnost stavebníka černé stavby. V tomto smyslu soudy rozhodly v rozporu s hmotným právem.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé v tom, že orgány veřejné moci jim svým postupem jednak odepřely spravedlnost a dále že nesprávně vyhodnotily všechny důkazy, které stěžovatelé předložili a jejichž provedení navrhli.
V ústavní stížnosti stěžovatelé brojí proti rozhodnutím soudů všech tří stupňů. Ačkoli lhůtu k podání ústavní stížnosti odvíjejí od doručení usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, toto rozhodnutí ústavní stížností nenapadají a jeho zrušení se nedomáhají. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů jako nepřípustné odmítl, považoval Ústavní soud ústavní stížnost za včas podanou.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souzené věci Městský soud v Praze dovodil, že za pomoci znaleckých posudků bylo jednoznačně prokázáno, že předmětná škoda na domě žalobců byla způsobena výlučně okolnostmi majícími svůj původ v nepovolené a neodborně prováděné výstavbě s domem žalobců sousedící novostavby stavebníka Tomáše Dirdy. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi nesprávným úředním postupem Městského úřadu ve Šlapanicích na straně jedné a vzniklou škodou na domě žalobců na straně druhé nelze shledat vztah příčiny a následku jakožto jednoho z obligatorních předpokladů vzniku odpovědnostního závazku státu. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry odvolacího soudu v otázce neexistence příčinné souvislosti mezi vznikem škody u žalobců a nesprávným úředním postupem žalovaného, přičemž odmítl i poukaz dovolatelů na ust. §438 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně, s odůvodněním, že se nejedná o daný případ. Dovolací soud proto přisvědčil odvolacímu soudu, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky odpovědnosti státu ve smyslu ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a uzavřel, že rozsudek odvolacího soudu vychází z konstantní a nerozporné judikatury.
Výše uvedeným závěrům ve věci jednajících soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná. Tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2014
Stanislav Balík
předseda senátu