ECLI:CZ:US:2014:2.US.3645.13.1
sp. zn. II. ÚS 3645/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Beera, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 461/5, 618 00 Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2013 sp. zn. 70 Nt 1831/2013, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. prosince 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol k Úmluvě").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením policejního orgánu, Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 2. oddělení Odboru obecné kriminality ze dne 10. září 2013 č. j. KRPB-2479-200/TČ-2013-060072-REI, bylo dle ust. §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), po předchozím souhlasu státního zástupce rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu obviněného (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") č. X, a to až do celkové výše 300 000 Kč, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že peněžní prostředky na účtu banky jsou výnosem z trestné činnosti. Okamžikem doručení usnesení byla současně zakázána jakákoli dispozice s peněžními prostředky až do výše uvedeného zajištění. Proti uvedenému usnesení podal obviněný stížnost. Městský soud v Brně usnesením ze dne 14. listopadu 2013 sp. zn. 70 Nt 1831/2013 stížnost obviněného podle ust. §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
Městský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že peněžní prostředky na účtu obviněného jsou výnosem z trestné činnosti, neboť právě na předmětný účet obviněného byly společností guidemedia etc s. r. o. přeposílány platby (jako autorské honoráře) za prodané výtisky knihy "Adolf Hitler: Projevy". Pokud policejní orgán zajistil peněžní prostředky na účtu obviněného až do výše 300 000 Kč, pak nepochybil, neboť kniha měla být vydána v počtu 10 000 výtisků a z jednoho výtisku knihy měl mít obviněný autorský honorář 30 Kč, i když dle spisového materiálu došlo k prodeji pouze asi přes 500 ks výtisků knihy, z výpisu bankovního účtu společnosti guidemedia etc s. r. o. je zřejmé, že na tento účet i nadále přicházejí platby za jejich nákup a do budoucna tak skutečně nelze vyloučit, že dojde k prodeji všech výtisků knihy a tím i vyplacení celkové částky 300 000 Kč obviněnému na autorském honoráři.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že trestná činnost, pro kterou je stěžovatel spolu se druhým až čtvrtým obviněným stíhán, spočívá ve vydání knižní publikace "Adolf Hitler: Projevy", v němž policejní orgán spatřuje přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle ust. §405 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Výše, do níž byly peněžní prostředky na stěžovatelově účtu zajištěny, byla policejním orgánem stanovena jako součin nominálního nákladu publikace - 10 000 ks - a autorského honoráře odpovídajícího jednomu prodanému výtisku publikace ve výši 30 Kč, přičemž policejní orgán nevzal v úvahu skutečnost, že z nákladu bylo prodáno jen něco přes 500 výtisků. Jestliže bylo stěžovateli, třebaže dočasně, odňato právo disponovat s částkou 300 000 korun, ačkoli reálně mu bylo na autorském honoráři vyplaceno pouze cca 19 000 Kč, představuje to zásah do jeho základního práva na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, který dosahuje ústavního rozměru. Vedle toho není provedené zajištění peněz na účtu ani v souladu s "jednoduchým" právem, neboť ust. §79a odst. 1 trestního řádu dovoluje tímto způsobem zajistit pouze výnosy trestné činnosti, kterých již bylo dosaženo, nikoli výnosy budoucí a hypotetické. Uvádí-li napadené usnesení, že "z výpisu z předmětného bankovního účtu společnosti guidemedia etc s. r. o., je nicméně zřejmé, že na tento i nadále přicházejí platby za jejich nákup, a do budoucna tak skutečně nelze vyloučit, že dojde k prodeji všech výtisků knihy a tím i k vyplacení celkové částky 300 000 Kč obviněnému na autorském honoráři", je to podle stěžovatele zřejmá a frapantní desinterpretace tohoto ustanovení, neboť stěžovateli, potenciálnímu pachateli trestného činu, jsou odnímány finanční prostředky, které tímto trestným činem nezískal, pouze by získat teoreticky v budoucnu mohl - a to navíc pouze za splnění předpokladu, že by se prodal celý nominální náklad publikace, z něhož se za téměř celý první rok, po který byl titul nabízen na trhu, podařilo prodat jen cca 5%.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (in Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, Praha, C. H. Beck, 1996, str. 243 a násl., N 78/4 SbNU 243, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně - právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů
činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
Výše uvedená zásada platí i při přezkumu postupu dle ust. §79a trestního řádu (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3277/10, nebo nález sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243). Při posuzování ústavní konformity rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků v trestním řízení Ústavní soud vždy zachovával maximální zdrženlivost a zdůraznil předběžný charakter zajišťovacích opatření, jejich smysl, nutnost jejich přiměřenosti (proporcionality) a náležitého odůvodnění příslušných rozhodnutí.
Ústavní soud dále v nálezu sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) uvedl, že peněžní prostředky na účtu u banky zajišťované podle ust. §79a trestního řádu představují majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, resp. podle čl. 11 Listiny, a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jedná se ovšem o zajištění pouze dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkajícím se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. prosince 1976, č. 5493/72, Série A č. 24 - §62).
Ústavní soud shrnul ve své dřívější rozhodovací praxi základní zásady pro aplikaci zajišťovacích institutů upravených v ust. §79a a násl. trestního řádu, jakož i východiska pro posouzení ústavní konformity takové aplikace orgány činnými v trestním řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, sp. zn. I. ÚS 105/07 a sp. zn. I. ÚS 2908/09 a dále nálezy sp. zn. II. ÚS 642/07 a sp. zn. III. ÚS 1396/07). V těchto rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil předběžný charakter zajišťovacích opatření, jejich smysl a účel, nutnost jejich přiměřenosti (proporcionality) a náležitého odůvodnění příslušných rozhodnutí. V rámci řízení o ústavní stížnosti není možné přezkoumávat skutkový stav věci, neboť by to ze strany Ústavního soudu znamenalo faktické předjímání meritorního rozhodnutí v trestním řízení. V citované judikatuře Ústavní soud rovněž stanovil požadavky, jež jsou na tato rozhodnutí o zajištění majetku (ust. §79a a násl. trestního řádu) z ústavněprávního pohledu kladeny. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Pro závěry obecných soudů o tom, zda jsou dány konkrétní okolnosti, odůvodňující zajištění majetkových hodnot dle citovaných ustanovení trestního řádu, lze z podstaty věci požadovat toliko určitý vyšší stupeň pravděpodobnosti, nikoli nepochybnost ve smyslu ust. §2 odst. 5 věta první trestního řádu, požadovanou pro rozhodnutí o vině. Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění majetku je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 105/07). Kromě toho, i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, které jsou rovněž povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištění. Zároveň zákon stanoví, že pokud zajištění pro účely trestního řízení již není nutné, orgán činný v trestním řízení je zruší nebo omezí i bez podnětu.
Ústavní soud uplatnil svoji kasační pravomoc zejména v případech, v nichž zásah do majetkových práv dle ust. §79a a násl. trestního řádu vykazoval s přihlédnutím ke všem okolnostem znaky nepřiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. Při posuzování proporcionality zásahu měl Ústavní soud na zřeteli i hledisko časové a rozhodnutí obecných soudů rušil v těch případech, kdy konkrétní trestní řízení setrvávalo za současného použití zajišťovacích institutů extrémně dlouhou dobu ve stadiu předsoudním (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 642/07, N 25/48 SbNU 291 a sp. zn. III. ÚS 1396/07, N 62/52 SbNU 609).
Z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Brně je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení v rámci vyšetřování zjistily, že stěžovatel je vlastníkem účtu, na který jsou zasílány platby (jako autorské honoráře). Vzhledem k tomu orgány činné v trestním řízení po předchozím souhlasu státního zástupce rozhodly o zajištění finanční částky na účtu, která mohla být získána jako autorský honorář v souvislosti s prodejem knihy. Jelikož na účet stěžovatele neustále přibývaly platby jako autorský honorář za prodej jednotlivých výtisků knihy, učinily orgány v trestním řízení racionální úvahu, že prodejem všech výtisků knihy může být jako autorský honorář na předmětný účet připsána částka až do výše 300 000 Kč. Do takové výše byla částka také následně zajištěna. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že v prvopočátku nemusí být patrné, kolik výtisků knihy bude v nejbližší době prodáno a kolik za jejich prodej bude jako autorský honorář utrženo, a proto nelze orgánům činným v trestním řízení vytýkat z toho pramenící jistou míru opatrnosti či nevyužití jiného postupu. Učiněné zajištění peněžních prostředků na účtu u banky se vzhledem k tomu jeví jako ústavně konformní.
Z hlediska proporcionality zásahu do základního práva nutno uvést, že k efektivnímu zajištění prostředků došlo toliko ve výši 27 282, 81 Kč. I při zohlednění argumentu stěžovatele, že výsledný zisk nemůže odpovídat výši celkových tržeb, se účinek ústavní stížností napadeného rozhodnutí v právní sféře stěžovatele nejeví jako extrémně disproporcionální (v daném čase a fázi trestního řízení). Ve věci stěžovatele se nejedná o situaci, kdy by k zajištění prostředků ve výši 300 000 Kč skutečně došlo - což je nyní pro posouzení Ústavním soudem podstatné. Nejen, že se jedná o eventualitu toliko hypotetickou, ale rovněž i o eventualitu nepravděpodobnou, pročež lze uzavřít, že v nynější fázi řízení nelze hovořit o již nastalém (protiústavním) zásahu do základního práva, nýbrž ani o zásahu do základního práva bezprostředně hrozícím.
Výše uvedené však neznamená, že učiněné zajištění je do budoucna neměnné. Posouzení přiměřenosti se v čase může měnit, neboť opatření, které se v prvopočátku jeví jako nezbytné, se naopak může následně ukázat jako nadbytečné či jako nepřiměřené vzhledem k jiným mírnějším prostředkům, kterými lze dosáhnout stejného účelu.
Ústavní soud podotýká, že se stěžovatel zásadně mýlí v tom, že není možno zajistit výnosy budoucí a hypotetické. Stěžovatel sice odkazuje na ust. §79a odst. 1 trestního řádu, ale zcela pomíjí existenci ust. §79a odst. 2 věty čtvrté trestního řádu, podle kterého takový postup v zásadě možný je. V rámci stručnosti proto Ústavní soud stěžovatelku na toto ustanovení odkazuje.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v postupu Městského soudu v Brně došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že lustrací podání zjistil, že ústavní stížnost se stejnou argumentací podala i společnost guidemedia etc s. r. o., která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. prosince 2013 sp. zn. I. ÚS 3135/13 jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Na odůvodnění tohoto usnesení Ústavní soud v podrobnostech odkazuje.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
Stanislav Balík
předseda senátu