ECLI:CZ:US:2014:2.US.3648.13.1
sp. zn. II. ÚS 3648/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 9. 2011 č. j. 11 C 19/2011-73, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2012 č. j. 16 Co 53/2012-99, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2982/2012, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 12. 2013, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 14. 9. 2011, č. j. 11 C 19/2011-73 (dále jen "rozsudek obvodního soudu"), kterým byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal, aby žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti byla povinna zaplatit žalobci částku 151.200.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 1. 6. 2010 do zaplacení z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Rovněž napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 24. 4. 2012, č. j. 16 Co 53/2012-99 (dále jen "rozsudek městského soudu"), jímž byl rozsudek obvodního soudu potvrzen, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2982/2012 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku městského soudu jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve znění účinném do 31. 12. 2012 pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Stěžovatelem namítaný nesprávný úřední postup se měl, stručněji shrnuto, týkat konkursu na společnost Místní bytový podnik v Praze 4, státní podnik v likvidaci, kdy správce konkursní podstaty do majetku tohoto úpadce (do soupisu) zahrnul i některé nemovitosti, u kterých měl stěžovatel za to, že jsou v jeho vlastnictví a proto podal vylučovací žalobu. Tato vylučovací žaloba byla nejprve příslušnými soudy prvého a druhého stupně zamítnuta, nicméně stěžovatel v této věci podal i dovolání spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti. V tomto dovolacím řízení byl stěžovatel úspěšný, kdy dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil se závazným právním názorem, že mělo dojít k vyloučení nemovitosti z konkursní podstaty a věc odvolacímu soudu vrátil, kdy ten ovšem odvolací řízení zastavil, neboť konkursní řízení bylo v mezidobí již pravomocně skončeno po splnění rozvrhového usnesení. K takovémuto stavu přitom došlo přesto, že městský soud přípisem ze dne 21. 4. 2008 žalobce informoval, že podané dovolání není důvodem k pozastavení či zrušení dražby, avšak pokud bude předmětná nemovitost vydražena, výtěžek z jejího prodeje zůstane deponován v konkursní podstatě, a to až do rozhodnutí Nejvyššího, případně Ústavního, soudu a v případě změny právního posouzení vylučovací žaloby bude deponovaný výtěžek z prodeje uvedené nemovitosti z konkursní podstaty žalobci vyplacen.
Dle stěžovatele provedené vyplacení výtěžku úpadcovým věřitelům při popsaných okolnostech představuje nesprávný úřední postup. Konkurzní soud měl totiž vyčkat rozhodnutí Nejvyššího soudu v řízení o vylučovací žalobě, obzvláště pak vzhledem k informaci, kterou v tomto směru nejprve sám poskytl. Druhý nesprávní úřední postup shledává stěžovatel v tom, že Nejvyšší soud v dovolacím řízení o vylučovací žalobě mu sice vyhověl, avšak aniž by předtím přistoupil k navrhovanému odkladu vykonatelnosti.
K poukazu obecných soudů v ústavní stížností napadených rozhodnutích na to, že se může domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobou směřující vůči osobám, mezi které byl zpeněžený majetek rozdělen, stěžovatel poznamenal, že takto postupuje, nicméně jsou s tím spojeny dodatečné náklady.
Stěžovatel má za to, že byla porušena jeho práva zaručená mu čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Nejvyšší soud ve svém usnesení vyložil, že za situace, kdy nesprávný úřední postup není v zákoně definován, vychází právní teorie i soudní praxe z toho, že "jde o porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí." Pod pravidla předepsaná právními normami "přitom není možné podřadit pochybení v dosažení cílů, jejichž vytyčení stát deklaroval prostřednictvím právních norem. Obecný předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu, jímž je protiprávnost, zákonem č. 82/1998 Sb. specificky vymezená ve vztahu k pochybením při výkonu veřejné moci, nemůže být naplněn, nestanoví-li právní řád jednoznačně povinnosti, jejichž porušení by mělo za následek vznik protiprávního stavu. Při vzniku odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup pak je rozhodující, zda je obecně závaznými předpisy stanoven postup řádný. Ten přitom nelze ztotožnit s cílem, k jehož dosažení by měla aktivita státu směřovat. V projednávané věci dovozované pojetí odpovědnosti státu tedy postrádá základní prvek odpovědnosti spočívající v protiprávnosti, neboť nedošlo k porušení žádné konkrétní povinnosti, k jejímuž splnění byl stát zavázán. Shrneme-li výše uvedené, lze říci, že stát může nést odpovědnost za škodu tehdy, stanoví-li obecně závazným předpisem určitou povinnost, jejíž splnění je ze své vrchnostenské pozice ve vztahu k danému okruhu osob povinen zajistit."
Takovéto úvahy Nejvyššího soudu Ústavní soud nepovažuje za jakkoliv nepřípadné, kdy stěžovatel v podstatě nedoložil porušení žádné konkrétní povinnosti státu. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že ze strany městského soudu byla stěžovateli v určitém okamžiku sdělena zavádějící informace (srovnej i usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1796/12).
Stejně tak nelze mít výhrady k rozboru Nejvyššího soudu stran neodložení vykonatelnosti soudních rozhodnutí Nejvyšším soudem v dovolacím řízení o vylučovací žalobě. Nejvyšší soud logicky vysvětlil, že požadovaný odklad vykonatelnosti nebyl ani možný, neboť zákonná úprava v §243 o. s. ř. jej umožňuje jen tehdy, může-li být podle napadeného rozhodnutí nařízen výkon rozhodnutí či exekuce, o což se v dané věci nejedná.
Závěrem pak lze dodat, že jestliže stěžovatel uvádí, že s vymáháním vydání bezdůvodného obohacení žalobou směřující vůči osobám, mezi které byl zpeněžený majetek rozdělen, jsou spojeny dodatečné náklady, to platí v zásadě pro veškerá řízení. Podstatné je, že možnost takovéto žaloby má, kdy již takováto skutečnost obecně značně snižuje nutnost zásahu Ústavního soudu, jehož povinností je reagovat pouze na nedostatky svým charakterem nejzávažnější, které již nelze v soustavě obecných soudů napravit.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2014
Stanislav Balík
předseda senátu