ECLI:CZ:US:2014:2.US.3655.13.1
sp. zn. II. ÚS 3655/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Klubu vojenské historie Brno se sídlem Rolnická 7, 625 00 Brno, právně zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, ml., advokátem, Společná advokátní kancelář se sídlem Kobližná 19, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. září 2013 č. j. 229 EC 105/2011-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označený rozsudek, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele proti žalované obchodní společnosti Brněnské komunikace, a.s. o zaplacení 1 920,-Kč v rozsahu částky 1 700,-Kč a ve zbytku žalované částky byla žaloba zamítnuta. Stěžovatel odůvodňuje návrh na zrušení napadeného rozhodnutí údajným porušením čl. 11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva") i Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
I když si je stěžovatel vědom závěrů vyplývajících z rozhodování Ústavního soudu v tzv. bagatelních věcech, je přesvědčen, že v projednávané věci došlo ze strany Městského soudu v Brně k natolik extrémnímu porušení principů spravedlivého procesu, které odůvodňují zásah Ústavního soudu, i když předmětem sporu byla částka pouhých 220,-Kč, jíž se stěžovatel po úpravě petitu žalobou po žalované obchodní společnosti Brněnské komunikace a.s. domáhal z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Za zásadní zásah do ústavně zaručených práv považuje stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces, k němuž došlo zejména tím, že městský soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil; neuvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a jak hodnotil provedené důkazy, takže není zřejmý vztah mezi skutkovými zjištěními a právním názorem z nich vyvozeným.
Stěžovatel poukazuje na nezbytnost důsledně dodržovat všechny principy spravedlivého procesu v řízeních o tzv. bagatelních věcech, a to s ohledem na nemožnost napadnout rozhodnutí soudu řádným opravným prostředkem. Odůvodnění předmětného rozhodnutí však principům spravedlivého procesu nevyhovuje, neboť je podle mínění stěžovatele velmi kusé, nevystihuje podstatu předmětu sporu a především z něj nevyplývá logické vysvětlení právního závěru soudu, že žalovaná obchodní společnost Brněnské komunikace a.s. se přijetím částky 1 920,-Kč od právního předchůdce stěžovatelky bezdůvodně neobohatila.
Stěžovatel dále namítá, že částka 1 920,-Kč účtovaná žalovanou obchodní společností za odstranění vozidla tvořícího překážku provozu na pozemní komunikaci a jeho zaparkování na odstavném parkovišti neodpovídá jejím skutečným nákladům, které byla žalovaná nucena v této souvislosti vynaložit a z pohledu uplatněné argumentace považuje zamítavý výrok městského soudu proto rovněž za porušení práva ve smyslu čl. 11 Listiny, za současného porušení Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
Vzhledem k četnosti případů odtažení vozidla bránícího v provozu na pozemní komunikaci, přesahuje údajně předmětná ústavní stížnost vlastní zájmy stěžovatele a Ústavní soud by ji měl z tohoto důvodu meritorně projednat.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Městský soud v Brně napadeným rozsudkem řízení v rozsahu částky 1 700,-Kč zastavil po částečném zpětvzetí žaloby stěžovatelem (dříve v procesním postavení žalobce) a ohledně zaplacení částky 220,-Kč žalobu zamítl.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel podle petitu návrhu napadá rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2013 č. j. 229 EC 105/2011-106 v celém jeho rozsahu, i když je zřejmé, že výrok pod bodem I., jímž městský soud zastavil řízení v rozsahu částky 1 700,-Kč, nemohl v žádném ohledu porušit základní práva stěžovatele, neboť ohledně výše uvedené částky vzal stěžovatel svoji žalobu zpět. Městskému soudu v Brně tedy za této procesní situace nezbylo, než v rozsahu této částky řízení zastavit.
Ústavní soud na tomto místě považuje za vhodné nejprve upozornit na svoji ustálenou judikaturu ve vztahu k povaze projednávané věci, v níž Ústavní soud zastává názor, že vylučuje-li občanský soudní řád u tzv. bagatelních věcí (srovnej ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále jen "o.s.ř."), přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a tento názor není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by nelogické připustit, aby přezkum takových rozhodnutí byl automaticky posunut do roviny ústavního soudnictví. Úspěšnost ústavní stížnosti podané v případech tzv. bagatelních věcí je v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, která způsobila zřetelný zásah do základních práv stěžovatele. Ústavní soud v této souvislosti již dříve uvedl, že tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, ale jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (viz blíže usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud je při přezkumu ústavní stížnosti povinen zvažovat i faktické důsledky zásahu orgánu veřejné moci jak do práv stěžovatele, tak i dalších účastníků, resp. vedlejších účastníků pravomocně skončeného řízení. Jestliže pozitivem (v dané věci pro stěžovatele) z případného zásahu Ústavního soudu může být (v konečném důsledku) přiznání relativně nepatrné finanční částky, je takové pozitivum mizivé v porovnání s jeho negativy, spočívajícími v neúměrném zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které je povinen nést stát či jiný subjekt.
V projednávané věci se stěžovatel žalobou domáhal (po částečném zpětvzetí návrhu) zaplacení částky 220,- Kč. Ve smyslu výše uvedených kritérií jde o částku bagatelní. K tomu, aby Ústavní soud posoudil svůj vstup do řízení o bagatelní částku jako nezbytný, muselo by se ze strany rozhodujícího městského soudu jednat o zcela mimořádně intenzivní zásah do práv stěžovatele. Tak tomu ale v projednávané věci není.
Ústavní soud takové zásadní pochybení ostatně neshledal, oproti názoru stěžovatele, ani ve vztahu k odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. I kdyby se Ústavní soud s takovým hodnocením neztotožnil, nemůže Ústavní soud takové hodnocení měnit, pokud by tyto důkazy sám neprovedl. K takovému postupu však v projednávané věci neshledal žádný důvod.
Ústavní soud konstatuje, že z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se při hodnocení důkazů městský soud řídil a proč se přiklonil ke zvolenému právnímu řešení projednávané věci. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je sice stručné, ale odpovídá svým obsahem ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř.
Jen pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že Městský soud v Brně připustil proti svému rozsudku, dle písemného poučení, možnost napadnout ho odvoláním. Využití možnosti napadnout předmětný rozsudek však brání ustanovení §202 odst. 2 o.s.ř.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2014
Stanislav Balík
předseda senátu