ECLI:CZ:US:2014:2.US.3659.13.1
sp. zn. II. ÚS 3659/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti PREFA MAJETKOVÁ a.s. se sídlem U Prefy 579, Rosice nad Labem, právně zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem Na Zámecké 7, Praha 4 proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2013 č. j. 21 Co 395/2013-571 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. června 2013 č. j. 15 C 148/2008-491, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 11, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 4 a čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, včetně čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv.
Porušení výše uvedených práv shledává stěžovatelka v odmítnutí její žaloby, kterou se proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových domáhala úhrady 702,97 miliónů Kč s příslušenstvím z důvodu neodstranění vad žaloby, podle pokynů obsažených v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 3. 2013 č. j. 15 C 148/2008-462.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obou obecných soudů, že její žaloba ze dne 27. 8. 2008, doručená Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 1. 9. 2008 nemá náležitosti stanovené v ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř., resp. že je svým podáním ze dne 11. 4. 2013 ve smyslu výzvy soudu prvního stupně neodstranila. V odmítnutí své žaloby spatřuje stěžovatelka porušení svého práva "na sporné řízení vedené podle občanského soudního řádu" a "práva na náhradu škody způsobené nezákonným soudním či správním rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem".
Jak se zjišťuje z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 2 odmítl žalobu stěžovatelky v souladu s ustanovením §43 odst. 2 věty první o.s.ř., z důvodu neodstranění vad žaloby podle pokynů soudu prvního stupně obsažených v jeho usnesení ze dne 29. 3. 2013 č. j. 15 C 148/2008-462 ve stanovené lhůtě, takže v řízení nebylo možné pro tento nedostatek pokračovat.
Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil a v podrobně rozvedeném odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení uvedl, že podání stěžovatelky jsou nejasná, její argumentace se týká merita soudního sporu, případně porušení procesního předpisu, aniž stěžovatelka bere v úvahu, že se takto formulované podání míjí s požadavky plynoucími z poučení soudu o vadách žaloby a způsobu jejich odstranění. I když se stěžovatelce dostalo ze strany soudu řádného poučení o tom, v čem je spatřována neurčitost její žaloby, jak je třeba provést její doplnění, přičemž byla poučena i o následcích nesplnění podmínek výzvy ve stanovené lhůtě, vady žaloby spočívající v její neurčitosti a nesrozumitelnosti neodstranila, zejména srozumitelným způsobem neindividualizovala skutek, v němž spatřuje nesprávný úřední postup státu a v příčinné souvislosti s ním rovněž jí údajně vzniklou škodu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, jestli jsou naplněny předpoklady a podmínky meritorního projednání předmětné ústavní stížnosti a v této souvislosti se zejména zabýval posouzením přípustnosti ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva. Jinak řečeno, k věcnému projednání ústavní stížnosti může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně práva efektivně vyčerpal. Nejde však jen o jejich formální uplatnění, ale je vždy nezbytné, aby o těchto prostředcích bylo ze strany příslušného orgánu rozhodnuto. Pokud tato podmínka před podáním ústavní stížnosti není splněna, jde ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") o nepřípustnou ústavní stížnost.
Před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. (tedy před 1. 1. 2013) stěžovatel nebyl povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Bylo ponecháno jen na jeho rozhodnutí, jestli takový prostředek využije. Nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. bylo citované ustanovení zákona o Ústavním soudu změněno v tom smyslu, že s účinností od 1. 1. 2013 musí být před podáním ústavní stížnosti vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. Zůstává však zachována zásada, že pokud dojde k odmítnutí tohoto mimořádného opravného prostředku pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení příslušného soudu, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Možnost neodmítnout přijetí ústavní stížnosti z jednoho z důvodů uvedených v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zůstala i po nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. nedotčena.
V projednávané věci je z poučení odvolacího soudu zřejmé, že stěžovatelka měla proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze možnost dovolání. Podle §237 občanského soudního řádu, ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Na rozdíl od předchozí právní úpravy přitom není podstatné, zda dovolání směřuje proti rozhodnutí ve věci samé, nebo jinému rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře považuje dovolání přípustné podle §237 občanského soudního řádu, ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., za mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož vyčerpání je, jak bylo uvedeno výše, podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti. Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je totiž uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tato její kvalifikace se přitom uplatní bez ohledu na to, jestli důvody pro závěr o porušení základního práva vycházejí ze zjištěných vad řízení, zahrnujících i případné vady týkající se provádění a hodnocení důkazů, jejichž důsledkem mohou být nesprávné skutkové závěry. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva (k tomu blíže usnesení ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Protože stěžovatelka možnosti napadnout usnesení odvolacího soudu dovoláním nevyužila, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2014
Radovan Suchánek
soudce zpravodaj