ECLI:CZ:US:2014:2.US.3660.13.1
sp. zn. II. ÚS 3660/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. R., zastoupené JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem, se sídlem Táboritská 23, 130 87 Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2012 sp. zn. 2 T 7/2012, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2013 sp. zn. 4 To 9/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2013 sp. zn. 4 Tdo 910/2013, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 12. 2013, stěžovatelka napadla rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. 11. 2012, sp. zn. 2 T 7/2012 (dále jen "rozsudek městského soudu"), kterým byla uznána vinnou zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), v jednočinném souběhu se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 2 trestního zákoníku. Rovněž napadla rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 4 To 9/2013 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), jímž byl rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatelka byla uznána vinnou ze spáchání zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 2 trestního zákoníku. Dále napadla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 4 Tdo 910/2013 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku vrchního soudu.
Trestná činnost, pro kterou byla pravomocně odsouzena, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že dne 28. 2. 2011 uzavřela s poškozeným Petrem Novákem dohodu o narovnání, na jejímž základě měly být narovnány veškeré jejich vzájemné závazky a pohledávky, včetně započtení pohledávky obviněné za poškozeným vzniklé ze směnky vystavené dne 7. 4. 2005 poškozeným na částku 6.000.000 Kč na řad obviněné, a při uzavření této dohody poškozenému vrátila namísto originálu padělek předmětné směnky předstírajíc, že jde o originál, a současně mu zamlčela, že originální směnku převedla již dne 24. 2. 2011 v Praze indosamentem za nezjištěnou finanční částku na společnost A04 Omega s.r.o.
Ve své dosti obecně formulované ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly objektivně, pokud jde o shromažďování důkazů, zejména pak znaleckých posudků. Nebylo tak bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že měla předmětnou směnku ve svém držení, než ji předala poškozenému, potažmo že ji vyhotovila či nechala vyhotovit, respektive že poškozený předložil v rámci svého trestního podání tu směnku, kterou mu ona předala.
Z uvedených důvodů je stěžovatelka přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní soud, po uvážení vznesených námitek, dospěl k závěru, že o ústavní stížnosti nelze meritorně rozhodnout. Rozsudek městského soudu byl již dříve zrušen rozsudkem vrchního soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud v tomto bodě považovat ústavní stížnost za nepřípustnou. Ve zbytku ji shledal zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatelky se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.
Nutno uvést, že soudy dospěly k závěru o vině stěžovatelky po rozsáhlém dokazování, na základě jak svědeckých výpovědí, tak výsledků znaleckého zkoumání stran pravosti předložené směnky. Jestliže stěžovatelka naznačuje, že původ falsifikátu směnky mohl být jiný, jedná se toliko o hypotetické spekulace, které nejsou ničím podloženy a neodpovídají stavu dokazování ve věci. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů lze dále pro stručnost plně odkázat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2014
Stanislav Balík
předseda senátu