ECLI:CZ:US:2014:2.US.3662.13.1
sp. zn. II. ÚS 3662/13
Usnesení
Ústavníí soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Točiny, zastoupeného Mgr. Ing. Ivem Halou, advokátem se sídlem Anglická 140/20, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. října 2013 č. j. 9 Ao 1/2011-192, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. prosince 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 9 Ao 1/2011.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. dubna 2011 č. j. 9 Ao 1/2011 - 96 bylo rozhodnuto, že Opatření obecné povahy - dodatek č. 1 k územnímu plánu města Rokytnice nad Jizerou, schválený usnesením zastupitelstva města Rokytnice nad Jizerou č. 784 ze dne 23. června 2010, se zrušuje v části týkající se lokalit označených č. 538 a č. 565 na pozemku p. č. X v k. ú. Horní Rokytnice nad Jizerou dnem právní moci tohoto rozsudku (výrok pod bodem I.). Návrh na vydání závazného posouzení otázky obnovy původní územně plánovací dokumentace v důsledku zrušení nového územního plánu byl odmítnut (výrok pod bodem II.).
Nálezem ze dne 7. května 2013 sp. zn. III. ÚS 1669/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. dubna 2011 č. j. 9 Ao 1/2011 - 96 zrušil.
V uvedeném nálezu Ústavní soud vylovil, že při rozhodování o zásahu do samosprávy musí soud náležitě zvážit význam základního práva územního samosprávného celku na samosprávu na jedné straně a význam důvodů, svědčících pro takový zásah, na straně druhé; zásah musí být přiměřený závažnosti takových důvodů. Výsledek poměřování těchto dvou skupin hodnot musí soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vyjádřit. Požadavky, vznášené Nejvyšším správním soudem vůči zastupitelstvu obce, pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami vlastníka pozemku, uplatněnými proti územnímu plánu, nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky jsou výrazem přepjatého formalismu, který ohrožuje funkčnost územního plánování a přispívá k narušení stability systému územního plánování a právních jistot občanů; lze je, uzavřel Ústavní soud, hodnotit jako nepřípustný zásah do práva na samosprávu.
Nejvyšší správní soud poté - vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu ze dne 7. května 2013 sp. zn. III. ÚS 1669/11- rozsudkem ze dne 2. října 2013 č. j. 9 Ao 1/2011-192 návrh na zrušení Opatření obecné povahy - dodatku č. 1 k územnímu plánu Města Rokytnice nad Jizerou, schváleného usnesením zastupitelstva Města Rokytnice nad Jizerou č. 784 ze dne 23. června 2010, v části týkající se lokalit označených č. 538 a č. 565 na pozemku p. č. X v k. ú. Horní Rokytnice nad Jizerou zamítl (výrok pod bodem I.). Dále bylo uvedeným rozsudkem rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II.)
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na zákonného soudce dle ust. čl. 38 odst. 1 Listiny; dále stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, když ve věci rozhodoval vyloučený soudce, resp. i přes objektivní existenci důvodných pochybností o možné podjatosti soudce nebylo o této rozhodnuto. Stěžovatel dále namítá, že uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1669/11 "posoudil věc ústavně nekonformně a jeho závěry jsou z ústavního pohledu neudržitelné". Stěžovatel dále namítá, že došlo k porušení zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel navrhuje, aby věc byla předložena plénu Ústavního soudu dle ust. §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že Nejvyšší správní soud předmětný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1669/11 nesprávně vyložil. Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu dále vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkami dostatečným způsobem. Tvrdí, že v průběhu celého řízení opakovaně předkládal relevantní námitky, se kterými se však Nejvyšší správní soud s poukazem na závěry předmětného nálezu Ústavního soudu nezabýval. Stěžovatel dále Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že neposkytl ochranu jeho vlastnickému právu a právu podnikat a vlastníku nebyla poskytnuta ani adekvátní náhrada. Stěžovatel dále namítá, že mu nebyla poskytnuta lhůta k doplnění návrhu a že v rámci jednání před Nejvyšší správním soudem dne 2. října 2013 navrhoval k posouzení proporcionality zásahu do svých práv důkazy výslechem osob. Provedení důkazu bylo bez jakéhokoli odůvodnění Nejvyšší správním soudem zamítnuto. Dále stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud v rozporu s platnou právní úpravou provedl koncentraci usnesením ze dne 17. března 2011.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba posoudit zčásti jako návrh, ke kterému není Ústavní soud příslušný a jako návrh, který je nepřípustný, a ve zbývající části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel sice formálně napadá rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. října 2013 č. j. 9 Ao 1/2011-192, ve skutečnosti však brojí především proti kasačnímu nálezu Ústavního soudu ze dne 7. května 2013 sp. zn. III. ÚS 1669/11. Stěžovatel se v podstatě domáhá přezkoumání tohoto rozhodnutí Ústavního soudu a požaduje předložení věci plénu Ústavního soudu dle ust. §23 zákona o Ústavním soudu. Pokud stěžovatel brojí proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je zřejmé, že nesouhlasí se závěry Ústavního soudu vyloženými v rozhodnutí, kterými byl Nejvyšší správní soud při svém dalším rozhodování vázán. O tom, že podaná ústavní stížnost je v podstatě polemikou se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. května 2013 sp. zn. III. ÚS 1669/11, potvrzuje i formulace obsažená na str. 17 ústavní stížnosti, kde stěžovatel uvádí, že "zamítavé rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je pouhým odrazem neústavního právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. května 2013 sp. zn. III. ÚS 1669/11".
K námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí, že řízení před Ústavním soudem je řízením jednoinstančním a rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. srpna 1996 sp. zn. II. ÚS 148/96, U 16/6 SbNU 557, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 6, usnesení č. 16, str. 557 a násl.). Ústavní soud má Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a zákonem o Ústavním soudu přesně vymezené pravomoci a působnost, které nemůže překračovat. Mezi jeho oprávnění nepatří rozhodovat o opravných prostředcích obecně, tím méně o opravných prostředcích směřujících k přezkumu svých vlastních rozhodnutí.
Ústavní soud je vázán ústavněprávními limity danými čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, tedy může vykonávat státní moc pouze v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Proti rozhodnutím Ústavního soudu tak již zásadně (srov. á contr. §119 a násl. zákona o Ústavním soudu) není podle ust. §43 odst. 3 a ust. §54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odvolání přípustné, resp. proti nálezům Ústavního soudu se nelze odvolat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. května 2006 sp. zn. II. ÚS 221/06). V tomto smyslu byl stěžovatel v napadeném rozhodnutí Ústavního soudu i poučen, neboť předmětné rozhodnutí Ústavního soudu obsahovalo v souladu s uvedenými ustanoveními poučení, že proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel brojí proti vykonatelnému rozhodnutí Ústavního soudu a že tak odmítá vzít na vědomí, že řízení před Ústavním soudem je jednostupňové a proti rozhodnutí Ústavního soudu jsou v zásadě jakékoli opravné prostředky ze zákona nepřípustné; povahou věci a zásadami ústavního soudnictví je dáno, že tuto zásadu je třeba vztáhnout i k ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ústavního soudu, neboť v daných procesních souvislostech takto podaná ústavní stížnost má očividně charakter opravného prostředku, který z důvodu již vyloženého je ze zákona nepřípustný a k jeho projednání není Ústavní soud příslušný (viz ust. §43 odst. 1 písm. d/ a písm. e/ zákona o Ústavním soudu; srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 425/2000, sp. zn. I. ÚS 113/2000, sp. zn. II. ÚS 222/06, sp. zn. II. ÚS 837/06, sp. zn. I. ÚS 580/06, sp. zn. IV. ÚS 55/07, sp. zn. III. ÚS 246/07, sp. zn. II. ÚS 1243/07, sp. zn. III. ÚS 1536/07).
Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud námitkami stěžovatele směřujícími proti nálezu Ústavního soudu ze dne 7. května 2013 sp. zn. III. US 1669/11, a to včetně námitek procesního charakteru, nemohl zabývat a posoudil je jako nepřípustné.
V předmětné věci Nejvyšší správní soud, vázán kasačním nálezem Ústavního soudu vydaným v předmětné věci sp. zn. III. ÚS 1669/11, napadeným rozsudkem návrh na zrušení Opatření obecné povahy - dodatku č. 1 k územnímu plánu Města Rokytnice nad Jizerou, schváleného usnesením zastupitelstva Města Rokytnice nad Jizerou č. 784 ze dne 23. června 2010 č. 784 v části týkající se lokalit označených č. 538 a č. 565 na pozemku p. č. X v k. ú. Horní Rokytnice nad Jizerou zamítl. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud ve svém rozhodování vycházel ze závazného právního názoru vysloveného Ústavním soudem v uvedeném nálezu, a proto jeho rozhodnutí nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu Nejvyšší správní soud neposkytl lhůtu k doplnění návrhu. Stěžovatel dále namítá, že v rámci jednání před Nejvyšším správním soudem dne 2. října 2013 navrhoval k posouzení proporcionality zásahu do jeho práv důkazy výslechem osob. Provedení důkazu bylo bez jakéhokoli odůvodnění Nejvyšší správním soudem zamítnuto. Dále stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud v rozporu s platnou právní úpravou provedl koncentraci usnesením ze dne 17. března 2011.
K uvedeným námitkám je třeba uvést, že přípisem ze dne 26. července 2013 adresovaným stěžovateli i jeho právnímu zástupci Nejvyšší správní soud stěžovatele mimo jiné vyzval, aby Nejvyššímu správnímu soudu ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto přípisu sdělil jakékoliv další skutečnosti týkající se projednávané věci, které stěžovatel hodlá v pokračujícím řízení uplatnit (č. l. 166). Na tuto výzvu soudu stěžovatel reagoval podáním Nejvyššímu správnímu soudu doručeným dne 12. srpna 2013 označeným "Vyjádření navrhovatele k výzvě Nejvyššího správního soudu a k nálezu Ústavního soudu ze dne 7. května 2013 sp. zn. III. ÚS 1669/11" (č. l. 172). V uvedeném vyjádření ani v jiném podání, které by bylo podáno v soudem stanovené lhůtě, stěžovatel žádné další důkazní návrhy neuplatnil. Pro úplnost je třeba uvést, že soud není povinen provést všechny účastníky řízení navrhované důkazy. Nelze ani souhlasit s tvrzením stěžovatele, že Nejvyšší správní soud v rozporu s platnou právní úpravou provedl koncentraci usnesením ze dne 17. března 2011, neboť tímto usnesením Nejvyšší správní soud v souladu s ust. §37 odst. 5 s. ř. s. vyzval stěžovatele k upřesnění jeho návrhu.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ust. §43 odst. 1 písm. d) a písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh, ke kterému není Ústavní soud příslušný a který je nepřípustný a podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2014
Stanislav Balík
předseda senátu