ECLI:CZ:US:2014:2.US.3665.13.1
sp. zn. II. ÚS 3665/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Bustec Production s.r.o., se sídlem Brněnská 1748/21b, 678 01 Blansko, zastoupené JUDr. Jiřím Jestřábem, advokátem, se sídlem Hlinky 142a, 603 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2012 č. j. 55 ECm 28/2011-108, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2013 č. j. 4 Cmo 266/2013-156, za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2013, stěžovatelka napadla usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 8. 2012, č. j. 55 ECm 28/2011-108 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byl jako pozdě podaný odmítnut její odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu ze dne 29. listopadu 2011, č. j. 55 ECm 28/2011-36, o zaplacení částky 611.345,84 Kč s příslušenstvím. Rovněž napadla usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 9. 2019, č. j. 4 Cmo 266/2013-156 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž bylo usnesení krajského soudu potvrzeno.
Stěžovatelka uvádí, že vymáhaná pohledávka je neexistující. Elektronický platební rozkaz jí byl doručen ve chvíli, kdy její jednatelka Dagmar Šebelová byla v rizikovém těhotenství způsobujícím jí nevolnosti a výkyvy nálad, a proto byla z obdrženého elektronického platebního rozkazu zmatena a nevěnovala mu pozornost. Druhý jednatel stěžovatelky byl právě pracovně v Německu. Tak došlo k tomu, že stěžovatelka nepodala včas odpor. Stěžovatelka je však přesvědčena, že popsaný zdravotní stav její jednatelky by měl představovat důvod k prominutí lhůty k podání odporu, o které také požádala. Jestliže soudy k tomuto zdravotnímu stavu nepřihlédly, postupovaly s neúměrnou tvrdostí.
Z uvedeného důvodu je stěžovatelka přesvědčena, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.
Ústavní stížnost není přípustná, protože stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon poskytuje k ochraně jejích práv. Podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 99/1963 Sb. občanském soudním řádu (dále jen "OSŘ"), je proti usnesení vrchního soudu, které stěžovatelka ústavní stížností napadla, přípustné dovolání (srovnej §236 a násl. OSŘ v novelizovaném znění účinném od 1. ledna 2013).
Poučení vrchního soudu o nepřípustnosti dovolání, které se dostalo stěžovatelce v jeho usnesení, je nesprávné. To nicméně stěžovatelku možnosti podání odvolání nezbavuje. Naopak, obsahuje-li rozhodnutí nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do tří měsíců od doručení (§240 odst. 3 OSŘ).
I mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání přípustného dle §237 OSŘ musí být před podáním ústavní stížnosti vyčerpán (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3511/13) a Ústavní soud se tak stěžovatelčinými námitkami nemohl věcně zabývat.
Pro úplnost lze nadto dodat, že otázkou, zda zdravotní stav stěžovatelčiny jednatelky měl být hodnocen jako důvod k prominutí lhůty k podání odporu, by se Ústavní soud ani bez ohledu na uvedené důvody k odmítnutí ústavní stížnosti nemohl věnovat, neboť o žádosti o toto prominutí bylo rozhodováno samostatnými usneseními obecných soudů, která nejsou nynější ústavní stížností napadena. Proti těm stěžovatelka brojila ústavní stížností sp. zn. I. ÚS 3091/13, přičemž pokud v ní nedosáhla úspěchu vzhledem k opožděnosti jejího podání, nelze nyní věc napravovat ústavní stížností jinou.
Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2014
Radovan Suchánek
soudce zpravodaj