ECLI:CZ:US:2014:2.US.367.14.1
sp. zn. II. ÚS 367/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Suse, zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem, se sídlem Údolní 8, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 70 Co 317/2013-415, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. května 2013, č. j. 38 Nc 7416/2009-378, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2013, č. j. 70 Co 200/2013-85, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2012, č. j. 70 Co 206/2010-194, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, č. j. 20 Cdo 3785/2010-133, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2010, č. j. 70 Co 206/2010-72, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. února 2010, č. j. 38 Nc 7416/2009-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel jako oprávněný v exekučním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 Nc 7416/2009 pro 400.000 EUR s příslušenstvím napadá celou řadu rozhodnutí vydaných v tomto řízení. V pořadí posledním rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 70 Co 317/2013-415, bylo potvrzeno předchozí usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. května 2013, č. j. 38 Nc 7416/2009-378, ve výroku, jímž byla exekuce zastavena pro překážku litispendence, neboť souběžně s tímto řízením byla nařízena exekuce na základě stejného rozsudku soudu v nizozemském Utrechtu, která je u Obvodního soudu pro Prahu 6 vedena pod sp. zn. 34 EXE 1964/2010, a ve výroku o nákladech exekuce. Odvolací soud změnil toliko výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených práv, jichž se měly obecné soudy dopustit v rámci exekučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 Nc 7416/2009. Především poukazuje na skutečnost, že ve stávajícím exekučním řízení, jakož i v paralelně probíhajícím řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 34 EXE 1964/2010, se soudy přestaly zabývat meritem věci a exekuční řízení zastavovaly se vzájemným poukazem na souběžně probíhající druhé řízení, přičemž výsledkem je zamezení vykonatelnosti plnění stanoveného rozsudkem nizozemského soudu. V ústavní stížnosti stěžovatel dále uvedl, že proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 70 Co 317/2013-415, podal dovolání k Nejvyššímu soudu.
4. Soudce zpravodaj, tak jako v jiných případech, nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost vedle formálních náležitostí vyžadovaných zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňuje též podmínku přípustnosti a shledal, že tomu tak není.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
6. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je ke standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
7. V projednávaném případě bylo napadeno usnesení odvolacího soudu, proti němuž je za podmínek stanovených v §236 - 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen "o. s. ř."), přípustné dovolání. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je tedy v občanském soudním řádu ve znění účinném po 1. lednu 2013 pojata poměrně široce a účastníkům řízení se tak otevírá cesta k projednání věci před Nejvyšším soudem.
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře považuje dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., za mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, jehož vyčerpání je, jak bylo uvedeno výše, podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti. Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je totiž uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Tato její kvalifikace se přitom uplatní bez ohledu na to, jestli důvody pro závěr o porušení základního práva vycházejí z nesprávného právního posouzení nebo zjištěných vad řízení, zahrnujících i případné vady týkající se provádění a hodnocení důkazů, jejichž důsledkem mohou být nesprávné skutkové závěry. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva (k tomu blíže usnesení ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 70 Co 317/2013-415, podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Tuto skutečnost přitom Ústavní soud ověřil i z databáze http://infosoud.justice.cz. Vzhledem k tomu, že stěžovatel využil zákonem danou možnost podat dovolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto, je ústavní stížnost z pohledu Ústavního soudu podána předčasně.
10. Na základě výše uvedeného proto soudci zpravodaji nezbylo, než ústavní stížnost směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 70 Co 317/2013-415, a všem jemu předcházejícím rozhodnutím podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. května 2014
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj