ECLI:CZ:US:2014:2.US.3676.13.1
sp. zn. II. ÚS 3676/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Liesera, zastoupeného Mgr. Vladimírem Matysem, advokátem AK se sídlem Dukelská 15, 502 00 Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. července 2013 č. j. 20 Co 201/2013-879 a proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. března 2013 č. j. 12 C 19/97-861, za účasti 1) Krajského soudu v Hradci Králové a 2) Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. prosince 2013, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 2. června 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. července 2013 č. j. 20 Co 201/2013-879 bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. března 2014 č. j. 12 C 19/97-861, kterým soud prvního stupně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému (v řízení před Ústavním soudem „stěžovatel“) kromě již pravomocně přiznaných nákladů řízení v částce 23 675 Kč ještě 10 428, 80 Kč (výrok pod bodem I.).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel v prvé řadě poukazuje na skutečnost, že byl v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. července 2013 č. j. 20 Co 201/2013-879 nesprávně poučen o nepřípustnosti podání dovolání, kdy v předmětné části napadeného rozhodnutí je uvedeno poučení, že proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.
Stěžovatel upozorňuje, že pro posouzení, zda dovoláním napadeným výrokem o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, je určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto soudy stěžovateli odepřely (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 34/2013).
Stěžovatel uvádí, že se v řízení před prvoinstančním soudem vedle přiznaných nákladů řízení domáhal též náhrady cestovních výdajů v celkové výši 44.571,- Kč, z čehož mu soudy přiznaly toliko částku 3.427,- Kč (z toho 2.559,- Kč za užívání motorového vozidla a 868,- Kč za užívání veřejných hromadných dopravních prostředků) a co do výše 41.144,- Kč tak byla stěžovateli odepřena. Stěžovatel se dále v řízení domáhal náhrady nákladů ve výši 2.500,- Kč, představující úhradu advokátce Mgr. Kindlové za právní služby a v částkách 26.000,- Kč a 8.000,- Kč vynaložených na dodatečná měření pozemku, o jehož určení se v původním sporném řízení jednalo.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem je dle názoru stěžovatele na místě učinit závěr o pochybení odvolacího soudu při poučovací povinnosti v rámci vyhotovení
napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové o nepřípustnosti dovolání, kdy v daném případě byly splněny podmínky přípustnosti dovolání dle ust. §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) i s přihlédnutím ke korektivu dle ust. §238 odst. 1 písm. c), resp. v předmětném období vydání napadeného rozhodnutí písm. d) o. s. ř. V tomto pochybení lze spatřovat ústavněprávní dimenzi, zasahující základní práva stěžovatele, neboť znemožní-li soud nesprávným poučením realizaci procesního práva účastníka řízení podat mimořádný opravný prostředek, zasáhne tím do práva tohoto účastníka na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2912/10, dostupný na http://nalus.usoud.cz/).
Stěžovatel namítá, že obecné soudy na podkladě svých chybných právních posouzení a ústavně nekonformní aplikace právních předpisů dospěly k ústavně nekonformním rozhodnutím postihujícím majetkovou sféru stěžovatele jako procesně úspěšného účastníka soudního řízení nepřiznáním náhrady nákladů tohoto soudního řízení, a dále zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje své přesvědčení, že Krajský soud v Hradci Králové jej nesprávně poučil o nepřípustnosti dovolání v jeho věci, ačkoli v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu bylo v jeho právní věci, pokud se týče nákladů řízení, dovolání přípustné, neboť výše nákladů řízení, jejichž náhrada byla stěžovateli odepřena, přesahuje částku 50 000,- Kč.
Podle ust. §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost dovolání se netýká pouze rozhodnutí ve věci samé, nýbrž všech rozhodnutí, kterými se řízení končí, vyjma věcí specifikovaných v ust. §238 o. s. ř. Mezi výroky, které mohou být napadeny dovoláním, se tak řadí i výroky o nákladech řízení. Za této situace je nepochybné, že proti napadenému výroku pod bodem I. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. července 2013 č. j. 20 Co 201/2013-879 mohl stěžovatel podat podle ust. §237 o. s. ř. přípustné dovolání, když podání tohoto dovolání nebránila žádná překážka, včetně (jak stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně uvádí) překážky stanovené v ust. §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013. Pro posouzení, zda výrokem o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, je totiž určující výše nákladů řízení, jejichž náhrada byla účastníkovi řízení odepřena (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 I Cdo 34/2013) a napadeným nákladovým výrokem pod bodem I. usnesení Krajského soudu Hradci Králové bylo stěžovateli odepřeno právo na náhradu nákladů řízení ve výši přesahující 50.000,- Kč.
Stěžovatel je toho názoru, že poučení krajského soudu o nepřípustnosti dovolání, které se mu dostalo v usnesení odvolacího soudu, je nesprávné. To však stěžovatele možnosti podání dovolání nezbavuje. Naopak, obsahuje-li rozhodnutí nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do tří měsíců od doručení (ust. §240 odst. 3 o. s. ř.). Z argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel dovolání proti napadenému nákladovému výroku, jak vyplývá z jeho argumentace obsažené v ústavní stížnosti, nepodal.
S ohledem na výše uvedené posoudil Ústavní soud podanou ústavní stížnost v souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
Ústavní soud dále lustrací podání zjistil, že stejná rozhodnutí jako v nyní projednávané ústavní stížnosti napadl stěžovatel již dříve, a to ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 28. srpna 2013. Uvedenou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 31. října 2013 sp. zn. III. ÚS 2653/13 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k této skutečnosti je s ohledem k časovému odstupu od podání první a druhé ústavní stížnosti nutno nyní podanou ústavní stížnost považovat rovněž za opožděnou.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem a podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, když neshledal důvod k postupu podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2014
Radovan Suchánek v. r.
soudce zpravodaj