ECLI:CZ:US:2014:2.US.3686.13.1
sp. zn. II. ÚS 3686/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) Heleny Hájkové a B) Antonína Přehnala, oba zastoupeni JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem Tovačovského 2784/24, 767 01 Kroměříž, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. března 2013 č. j. 32 D 609/2011-68, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. prosince 2013, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti navrhli, aby Ústavní soud uložil České republice povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení.
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 32 D 609/2011.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. března 2013 č. j. 32 D 609/2011- 68 bylo zastaveno řízení ve věci dodatečného projednání dědictví po Františku Sedláčkovi, zemř. dne 5. března 1951, vedené podle ust. §175h odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Dále bylo uvedeným usnesením rozhodnuto, že nově najevo vyšlý majetek, tj. 1/2 pozemku č. parc. X1 zahrada o výměře 659 m2, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Přerov, na LV č. X2 pro k. ú. Tovačov, v ceně 2.636 Kčs se vydává vypravitelce pohřbu a věřitelce zůstavitele Justině Sedláčkové, zemř. 27. října 1989, na úhradu její pohledávky z důvodu úhrady nákladů pohřbu. Dále bylo uvedeným usnesením rozhodnuto o odměně soudního komisaře JUDr. Jiřího Kotrlíka, notáře se sídlem v Praze, Moldavská 1361/9.
Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 2 k projednávané věci. Vyjádření soudního komisaře JUDr. Jiřího Kotrlíka, založeného ve spise vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 32 D 609/2011, však neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti a proto k němu Ústavní soud při svém rozhodování nepřihlédl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že Obvodní soud pro Prahu 2 v řízení ve věci dodatečného projednání dědictví nepostupoval podle procesních předpisů rozhodných pro danou věc; procesní zákon účinný v době dodatečného projednání dědictví několika ustanoveními shodně odkazuje na aplikaci zákona č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád), ve znění účinném ke dni smrti zůstavitele, tj. ke dni 5. března 1951, což Obvodní soud pro Prahu 2 chybně neaplikoval. Stěžovatelé jsou toho názoru, že pozemek, který byl vydán vypravitelce pohřbu a věřitelce zůstavitele, není nepatrné hodnoty. Soud proto neměl tento pozemek vydat, ale měl podle stěžovatelů uvědomit osoby, o nichž lze mít za to, že jsou dědici. Stěžovatelé namítají, že jako potomci zůstavitele měli být dle zákona účastníky řízení, nezákonným postupem soudu jim však bylo toto právo upřeno. Tím, že soud řízení zastavil a stěžovatele nezahrnul do okruhu účastníků, porušil jejich ústavně zaručená práva. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že nemají jinou možnost, než dovolat se ochrany před nezákonným zásahem orgánu veřejné moci do jejich práv podáním této ústavní stížnosti.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. V souzené věci stěžovatelé namítají, že v řízení ve věci dodatečného projednání dědictví nebyli přibráni jako účastníci řízení, ačkoli účastníky tohoto řízení být měli.
Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé jsou pravnuci zemřelého Františka Sedláčka. Ústavní soud dále zjistil, že účastenství v předmětném řízení ve věci dodatečného projednání dědictví po Františku Sedláčkovi se již v průběhu tohoto řízení domáhali Jana Sklenářová a Jaroslav Přehnal jako právní nástupci zemřelého; přípisem adresovaným soudnímu komisaři Obvodního soudu pro Prahu 2 JUDr. Jiřímu Kotrlíkovi ze dne 7. ledna 2013 požádala Jana Sklenářová o uvedení důvodů vyloučení Marie Přehnalové a Antonína Sedláčka, dětí Františka Sedláčka z prvního manželství, které zemřelého přežily, resp. jejich potomků či právních nástupců, z projednání dědictví (č. l. 58 spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 32 D 609/2011); přípisem ze dne 7. ledna 2013 požádal i Jaroslav Přehnal Obvodní soud pro Prahu 2 o objasnění, z jakého důvodu nebyl ustanoven účastníkem řízení a potenciálním dědicem po Františku Sedláčkovi, který byl otcem jeho matky Marie Přehnalové, rozené Sedláčkové (č. l. 59).
Na tento podnět reagoval soudní komisař JUDr. Jiří Kotrlík přípisem ze dne 30. ledna 2013 adresovaným Janě Sklenářové a Jaroslavu Přehnalovi, ve kterém poukázal na to, že se nejedná o projednání dědictví, ale o dodatečné projednání dědictví; v takovém případě podle platné právní úpravy musí být okruh účastníků totožný s účastníky původního dědického řízení v roce 1951. Účastníky původního dědického řízení byli poz. manželka Justina Sedláčková a poz. syn František Sedláček, kteří jsou v tomto řízení zastoupeni svými právními nástupci.
Jestliže zůstavitel zemřel před 1. lednem 1993, postupuje se při dodatečném projednání dědictví nejen podle hmotněprávních předpisů, ale i podle procesní úpravy účinné v době jeho úmrtí. Účastníky řízení při dodatečném projednání dědictví jsou ti dědici, kteří jimi byli v původním řízení, popřípadě jejich právní nástupci. Při dodatečném projednání dědictví soud nemůže znovu zjišťovat okruh účastníků a měnit tak okruh zůstavitelových dědiců stanovený již v původním řízení, a to ani v případě, že vyjdou najevo nové skutečnosti. V předmětné věci tedy při dodatečném projednání dědictví musí být okruh účastníků totožný s účastníky původního dědického řízení, které probíhalo v roce 1951. V předmětném řízení ve věci dodatečného projednání dědictví však nelze napravovat tehdejší postup Státního notářství Praha VI, které mělo k řízení předvolat nejen poz. manželku a poz. syna Františka Sedláčka, ale i případné další děti zůstavitele. Pro úplnost je třeba uvést, že v závěti zůstavitele Františka Sedláčka ze dne 3. října 1929 je uvedeno, že děti zůstavitele z prvního manželství, zrozené z manželství s Marií Sedláčkovou, nezletilí Antonín Sedláček a Marie Sedláčková, byli zůstavitelem zcela vyděděni a na pozůstalost tudíž nemají žádný nárok.
Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelé, resp. jejich právní předchůdci nebyli účastníky dědického řízení, které proběhlo v roce 1951 a nemohou se tak stát (jako právní nástupci, ostatně právní nástupnictví ve svém podání stěžovatelé nijak nedoložili) ani účastníky řízení ve věci dodatečného projednání dědictví.
Na uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 2 v řízení ve věci dodatečného projednání dědictví nepostupoval podle procesní úpravy účinné v době úmrtí Františka Sedláčka. Zákon č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád), stěžovatelům v daném případě větší právní ochranu neposkytuje.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
V ústavní stížnosti stěžovatelé dále navrhli, aby Ústavní soud České republice uložil povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení před Ústavním soudem. Podle ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě s ohledem na výsledky řízení existence takových výjimečných okolností shledána nebyla.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2014
Stanislav Balík
předseda senátu