ECLI:CZ:US:2014:2.US.3695.13.1
sp. zn. II. ÚS 3695/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Marie Radoňové, zastoupené JUDr. Danielem Novotným Ph.D., advokátem advokátní kanceláře Novotný & Pavlenko, s.r.o. se sídlem Valdštejnovo nám. 76, 506 01 Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2013 č. j. 22 Cdo 3198/2013-93 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. července 2013 č. j. 17 Nc 414/2013-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 4 a čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky.
Usnesením ze dne 26. 7. 2013 č. j. 17 Nc 414/2013-69 Krajský soud v Praze rozhodl, že soudkyně Okresního soudu v Nymburku Mgr. Blanka Jirsáková není vyloučena z projednávání a rozhodování v právní věci vedené u označeného okresního soudu pod sp. zn. 12 C 116/2012. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka podáním označeným jako dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl tak, že řízení o něm zastavil s odůvodněním, že napadené usnesení není rozhodnutím odvolacího soudu, ale soudu nadřízeného. Protože občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí nadřízeného soudu, je nedostatek funkční příslušnosti neodstranitelným nedostatkem podmínky dovolacího řízení a řízení proto muselo být zastaveno (§104 odst. 1 a §243b zákona č. 99/1936 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o.s.ř.").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozebírá důvody, které, podle jejího mínění, svědčí o podjatosti soudkyně Okresního soudu v Nymburku Mgr. B. Jirsákové i v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 116/2012. Výše jmenovaná soudkyně stěžovatelku poškodila "protiprávním a šikanózním jednáním" již v dřívějším řízení vedeném označeným soudem pod sp. zn. 12 C 167/2008 a byla jí za ně udělena důtka. V potrestání jmenované soudkyně stěžovatelka spařuje důvod, který měl krajský soud vést k závěru o vyloučení soudkyně z projednání a rozhodování ve věci sp. zn. 12 C 116/2012, neboť za této situace nelze prý oprávněně očekávat, že by Mgr. B. Jirsáková byla schopna v řízení postupovat a rozhodovat objektivně, nezávisle a nestranně.
Krajskému soudu stěžovatelka dále vytýká, že rozhodl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, přičemž jeho rozhodnutí je prý rovněž nepřezkoumatelné z důvodu porušení zásad uvedených v ustanovení §132 a §157 odst. 2 o.s.ř.
Nejvyšší soud tím, že zastavil řízení o podaném dovolání porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, na přístup k soudu a na soudní ochranu, neboť i když občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí nadřízeného soudu, měl soud v této procesní situaci využít analogie při aplikaci "vhodné právní normy", resp. měl prý ve věci využít analogie ustanovení §236 a §237 o.s.ř. Jestliže tak neučinil, jednalo se podle názoru stěžovatelky ze strany Nejvyššího soudu o zjevnou svévoli, neboť dovolací soud se ve svém usnesení uchýlil "k nelogickému výkladu práva", jehož důsledkem bylo odepření práva stěžovatelky na soudní ochranu.
Současně stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí krajského soudu ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatoval, že ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2013 č. j. 22 Cdo 3198/2013-93 není ústavní stížnost opodstatněná.
Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti lze rozdělit do dvou skupin, přičemž v první skupině jsou námitky vznesené stěžovatelkou proti postupu dovolacího soudu, jímž tento soudu zastavil dovolací řízení z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky tohoto řízení a do druhé skupiny lze zařadit ty námitky, jimiž se stěžovatelka především snaží zpochybnit správnost skutkových zjištění a z nich vyvozeného právního závěru krajského soudu, že výše označená soudkyně Okresního soudu v Nymburku není vyloučena z projednávání a rozhodnutí v právní věci vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 12 C 116/2012, přičemž rovněž tvrdí, že ze strany okresního soudu došlo k nedodržení pravidel ustanovení §132 a §157 odst. 2 o.s.ř.
Ústavní soud se nejprve zabýval první skupinou námitek a v této souvislosti konstatoval, že stěžovatelka v ústavní stížnosti sice připouští, že občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí nadřízeného soudu, ale současně dovolacímu soudu vytýká, že při svém rozhodování nevyužil analogie právě těch ustanovení občanského soudního řádu, které upravují přípustnost dovolání (§236, §237, resp. rovněž §238a o.s.ř.) pouze ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu. Jak však správně zdůraznil dovolací soud v napadeném usnesení, v předmětné věci nešlo o rozhodnutí soudu odvolacího, ale o rozhodnutí soudu nadřízeného, a to ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 o.s.ř. Protože však projednání dovolání proti usnesení nadřízeného soudu o námitce podjatosti brání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v nedostatku funkční příslušnosti soudu, Nejvyšší soud řízení o dovolání správně zastavil s odkazem na ustanovení §104 odst. 1 a §243b o.s.ř. V takovém postupu Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by zasáhlo některé z ústavně zaručených práv uváděných stěžovatelkou, neboť nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky dovolacího řízení vedoucí k zastavení řízení (§104 odst. 1 o.s.ř.). Tento procesní postup odpovídá ostatně judikatuře dovolacího soudu upravující tuto otázku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 7. 2009 č. j. 25 Cdo 243/2009) a nemůže proto být pro stěžovatelku nijak překvapivým, či dokonce svévolným z hlediska ve věci aplikovaných ustanovení o.s.ř.
S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud posuzoval tu část ústavní stížnosti, která směřuje proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2013 č. j. 17 Nc 414/2013-69, a aniž by se mohl meritorně zabývat druhou skupinou námitek stěžovatelky, dospěl k závěru, že ve vztahu k tomuto rozhodnutí je ústavní stížnost opožděně podaná.
Jestliže totiž stěžovatelka podala dovolání, o němž nebylo vůbec dovolacím soudem rozhodováno věcně, ale dovolací řízení muselo být zastaveno (přičemž takový postup neshledal Ústavní soud podle svých zjištění za protiústavní), nejedná se ze strany stěžovatelky o efektivní využití opravných prostředků. Proto je také třeba na takové dovolání nahlížet jako kdyby podáno nebylo, a lhůta k podání ústavní stížnosti, směřuje-li proti rozhodnutí krajského soudu, se odvíjí od okamžiku doručení tohoto usnesení.
Jak Ústavní soud zjistil dotazem u Okresního soudu v Nymburku (viz úřední záznam na č.l. 14), usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2013 č. j. 17 Nc 414/2013-69 bylo stěžovatelce doručeno do vlastních rukou dne 22. 8. 2013. Avšak ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě až dne 5. 12. 2013. Z těchto údajů tedy vyplývá závěr, že ústavní stížnost je v této části opožděná, tedy podaná po lhůtě (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. S přihlédnutím k závěrům, k nimž dospěl Ústavní soud ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu a vyslovenými výše, Ústavní soud neshledal pro takový postup důvod, a proto návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených usnesení nevyhověl.
Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost v části, ve které směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2013 č. j. 22 Cdo 3198/2013-93, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2014
Stanislav Balík
předseda senátu