ECLI:CZ:US:2014:2.US.3707.13.1
sp. zn. II. ÚS 3707/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Hany Breuerové, zastoupené Petrem Čížkem, advokátem se sídlem Pražská 4, 460 01 Liberec, proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 23. září 2009 č. j. 7 C 1354/2002-305, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 4. listopadu 2010 č. j. 7 C 1354/2002-329 a proti doplňujícímu rozsudku tohoto soudu ze dne 30. března 2012 č. j. 7 C 1354/2002-375, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2012 č. j. 62 Co 437/2010, 62 Co 297/2012-386 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2013 č. j. 26 Cdo 1671/2013-428, za účasti 1) Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, 2) Městského soudu v Praze a 3) Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. prosince 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 12 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud v souladu s ust. §83 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přiznal stěžovatelce nárok na náhradu nákladů jejího právního zastoupení.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Jablonci nad Nisou - poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 23. března 2007 č. j. 7 C 1354/2002-197 byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2009 č. j. 62 Co 336/2008-276 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení - rozsudkem ze dne 23. září 2009 č. j. 7 C 1354/2002-305, ve znění opravného usnesení ze dne 4. listopadu 2010 č. j. 7 C 1354/2002-329 a doplňujícího rozsudku ze 30. března 2012 č. j. 7 C 1354/2002-375, mimo jiné přivolil k výpovědi z nájmu bytu o velikosti 1+1 s příslušenstvím v přízemí vlevo domu č. p. X v L. (dále též jen "byt"), kterou dalo Bytové družstvo X1 žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") dne 14. června 2002 a dne 1. dubna 2004 (výrok pod bodem II.), určil tříměsíční výpovědní lhůtu (výrok pod bodem III.), uložil žalované povinnost byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování (výrok pod bodem IV.), rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body V., VI. a VII. a výrok pod bodem II. doplňujícího rozsudku), ve vztahu mezi žalobkyní ad a) a žalovanou řízení zastavil (výrok pod bodem I.) a ve vztahu mezi žalobkyní ad b) a žalovanou žalobu zamítl (výrok pod bodem I. doplňujícího rozsudku). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. prosince 2012 č. j. 62 Co 437/2010, 62 Co 297/2012-386 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II., III., IV., VI. a VII. potvrdil (výrok pod bodem I.), výrokem pod bodem II. potvrdil rovněž jeho doplňující rozsudek; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem III.). Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. září 2013 č. j. 26 Cdo 1671/2013-428 odmítl dovolání žalované (výrok pod bodem I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok pod bodem II.).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku zakládající právo pronajímatele vypovědět nájem bytu. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy posoudily tuto otázku ryze formalisticky, bez zohlednění konkrétní životní a sociální situace stěžovatelky jakožto matky samoživitelky bez jiných příjmů než dávek sociální pomoci a postavené do pozice péče o novorozence bez předchozích zkušeností.
Stěžovatelka poukazuje na to, že neplacení nájemného, resp. placení ve snížené výši dle možností stěžovatelky, bylo dáno výlučně chováním Bytového družstva X1, které stěžovatelce vlastním předcházejícím porušením nájemní smlouvy zamezilo řádně užívat byt a fakticky ji donutilo pro sebe a své dítě sjednat náhradní ubytování, za které byla rovněž povinna hradit nájemné.
Požadavek, aby osoba v takovéto sociální situaci hradila i v případě porušení nájemní smlouvy ze strany (silnějšího) pronajímatele dvě částky nájemného souběžně, aniž by jí bylo umožněno v bytě bydlet, považuje stěžovatelka za odporující dobrým mravům, ale i odporující morálním zásadám a pravidlům slušného chování.
Stěžovatelka namítá, že i tuto otázku obecné soudy posoudily čistě formalisticky, nepřihlédly k okolnostem tohoto konkrétního případu a nezohlednily zejména výše uvedené příčiny nastalé situace, sociální stránku případu a skutečné důvody, které vedly pronajímatele k podání výpovědí a které zapříčinily vznik výpovědních důvodů. Soudy prvního a druhého stupně ani soud dovolací se nevypořádaly s argumenty stěžovatelky a vůbec nebraly na zřetel obtížnou sociální situaci stěžovatelky.
Stěžovatelka namítá též porušení práva na nedotknutelnost obydlí podle ustanovení čl. 12 odst. 1 Listiny tím, že ze strany orgánů veřejné moci nedošlo k jakémukoliv účinnému zásahu umožňujícímu stěžovatelce nerušený plný výkon nájemního práva k bytu, když pronajímatel po dobu více než 11 let toto právo stěžovatelky porušoval (neposkytnutím nového klíče od domu, poskytnutím bytu do užívání třetích osob, zcizením věcí stěžovatelky nacházejících se v bytě a ve sklepě atd.). Obecné soudy v napadených rozhodnutích upřednostnily majetkový zájem pronajímatele na nepřetržitém užívání bytu nad zájmem na řádné výchově a péči o dítě stěžovatelky. Faktickou ztrátou práva přiměřeně bydlet tak mělo dojít též k porušení práva na ochranu rodičovství a rodiny a záruky zvláštní ochrany dětí podle čl. 32 odst. 1 Listiny, jakož i práva rodiče na péči o děti a jejich východu podle čl. 32 odst. 4 Listiny.
V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť řízení probíhalo více než deset let, přičemž stěžovatelka se nacházela ve velmi tíživé životní situaci.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, N 98/15 SbNU 17, dostupný na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily platnost výpovědi z nájmu bytu a namítá, že v dané věci nebyly naplněny výpovědní důvody dle ust. §711 odst. 1 písm. d) a písm. h) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník").
Odvolací soud se v souzené věci ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně pokud jde o platnost výpovědi z nájmu bytu, neboť dospěl k závěru, že jsou dány oba výpovědní důvody. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu nepochybil, když žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu v souladu s ust. §711 odst. 1 a odst. 2 občanského zákoníku přivolil a správně určil i délku výpovědní lhůty a počátek jejího běhu. Povinnost žalované vyklidit byt vázal na zajištění náhradního ubytování podle ust. §712 odst. 5 věta druhá občanského zákoníku, přičemž odvolací soud pro úplnost uvedl, že s ohledem na uplatněný výpovědní důvod podle ust. §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku by bylo na místě aplikovat ust. §712 odst. 5 věty prvé občanského zákoníku a žalované poskytnout nejvýše přístřeší, nicméně za situace, kdy se žalobce Bytové družstvo X1 do výroku o bytové náhradě neodvolal, odvolací soud uzavřel, že tento výrok je věcně správný. Odvolací soud neshledal rozpor s dobrými mravy, jak žalovaná namítala, neboť soud prvního stupně osobní a majetkové poměry žalované dostatečně zohlednil tím, že žalované přiznal - nad rámec práv, která jí dává zákon - bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování.
V dané věci nebyly shledány okolnosti, které by naznačovaly, že obecné soudy zásadním způsobem vybočily z principů spravedlnosti. Jakkoli si je Ústavní soud vědom tíživé situace stěžovatelky, nezbývá mu, než konstatovat, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá průtahy v řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny). Ve vztahu k této námitce se však vydání žádného konkrétního rozhodnutí nedomáhá. K namítaným neodůvodněným průtahům v řízení před obecnými soudy Ústavní soud odkazuje na závěry své ustálené rozhodovací činnosti, z níž vyplývá, že nemá-li se Ústavní soud sám dopustit svévole a výkonu státní moci v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, nesmí závazně předjímat existenci neodůvodněných průtahů v meritorně skončeném řízení, nevyčerpal-li stěžovatel procesní prostředky dané mu zejména zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnout o existenci práva na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění) přísluší v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení. Stěžovatelka se proto může domáhat přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení v rámci samostatného nároku [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151), usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2383/13].
Ústavní soud ani neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základního práva stěžovatelky na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 odst. 1 Listiny a v této souvislosti i k porušení práva na ochranu rodičovství a rodiny dle čl. 32 odst. 1 Listiny. Dochází-li totiž k ukončení nájmu bytu a jeho vyklizení a tedy k zásahu do obydlí z důvodu ochrany druhých (vlastníka) a v souladu se zákonem, nemůže být porušení práva k obydlí naplněno (čl. 12 odst. 3 Listiny) (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2612/10). Přivolení k výpovědi z nájmu bytu tedy faktický zásah do tohoto práva neznamená. Ochrana práv stěžovatelky byla navíc zajištěna poskytnutím náhradního ubytování.
S ohledem na to, že Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení práva na spravedlivý proces, je třeba hodnotit námitku porušení práva na nedotknutelnost obydlí ve smyslu čl. 12 Listiny a v této souvislosti i porušení práva na ochranu rodičovství a rodiny dle čl. 32 odst. 1 Listiny rovněž jako neopodstatněnou.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že způsob, jakým stěžovatelka v daných souvislostech argumentuje, na projednávanou věc nedopadá, předmětem a smyslem těchto záruk je ochrana jednotlivce proti svévolným či nezákonným zásahům orgánů veřejné moci, což v dané věci zjištěno nebylo.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Ústavní soud konečně neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů na právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Podle ust. §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2014
Stanislav Balík
předseda senátu