ECLI:CZ:US:2014:2.US.3722.13.1
sp. zn. II. ÚS 3722/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti SOLAR PROTECTION, s.r.o., se sídlem Olomoucká 3419/7, 618 00 Brno, zastoupené Mgr. Jiřím Šebestou, advokátem se sídlem Čechyňská 16, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 81/2012-26 ze dne 23. 9. 2013, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 Af 107/2011-53 ze dne 10. 10. 2012, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích č. j. 3738/11-1200 ze dne 19. 8. 2011 a rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích č. j. 343081/11/077910302673 ze dne 19. 7. 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí a správních aktů, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 26 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že předmětem sporu v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se stala platba za elektřinu dodanou do distribuční sítě v měsíci únoru a březnu 2011. Stěžovatelka za tyto měsíce vyfakturovala vedlejšímu účastníkovi, společnosti E.ON Distribuce, a.s., příslušné částky, z nichž však tato společnost uhradila stěžovatelce jen část, když jmenovaná společnost provedla srážku odvodu za elektřinu ze slunečního záření dle §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších změn. Stěžovatelka následně podala ve smyslu §237 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších změn, stížnost na postup vedlejšího účastníka, kterou Finanční úřad v Českých Budějovicích shora označeným rozhodnutím zamítl. K odvolání stěžovatelky bylo jeho rozhodnutí potvrzeno v záhlaví uvedeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích. Stěžovatelka posléze napadla rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích správní žalobou, kterou krajský soud shora citovaným rozsudkem zamítl. Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
Proti rozhodnutím správních soudů i správních orgánů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla zásah do vlastnického práva i práva na svobodu podnikání sražením odvodu za elektřinu ze slunečního záření vyrobenou ve fotovoltaické elektrárně (dále též "FVE") v předmětném období dle §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb. a současně má za to, institut odvodu za elektřinu ze slunečního záření podle dotčených ustanovení odporuje též principu rovnosti. Tyto své argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud dotčená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných právních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatelky.
Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, s nimiž se především kasační soud již ústavně konformním způsobem vypořádal, resp. polemikou se správními soudy. V této souvislosti nelze přehlédnout, že předmětnou problematikou daňových odvodů se kasační soud zabýval již v celé řadě svých rozhodnutí, kupř. v rozsudku ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 90/2012-50, který byl napaden ústavní stížností, o níž rozhodl Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 1165/13 ze dne 10. 10. 2013 tak, že ji ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. V odůvodnění svého rozhodnutí přitom Ústavní soud uvedl, že se otázkou souladu ustanovení §7a až §7i zákona o podpoře a využívání obnovitelných zdrojů s ústavním pořádkem zabýval v již zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (č. 220/2012 Sb.) a v rámci abstraktní kontroly ústavnosti dospěl k závěru kladnému.
Ústavní soud dále ve svém usnesení vyzdvihl, že v daném plenárním nálezu dospěl k závěru, "že jakkoli došlo přijetím napadených ustanovení ke snížení podpory poskytované provozovatelům FVE, nejednalo se ze shora uvedených důvodů o zásah, který by ve svém důsledku znamenal porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, ať již se jedná o právo vlastnické či svobodu podnikání, případně nerespektování základních náležitostí demokratického a právního státu, jak se domnívají navrhovatelé" (bod 90). Ústavní soud tedy posuzoval, zda na straně dotčených provozovatelů FVE není dán takový ústavně relevantní zájem na zachování dosavadní zákonem stanovené ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů bez jejího dalšího krácení odvodem, jenž by při vzájemném poměřování převážil nad veřejným zájmem na jejím snížení, avšak takový zájem provozovatelů FVE neshledal.
Ústavní soud sice připustil svůj závěr o tom, že nelze vyloučit, že v individuálních případech může některé z ustanovení §7a až §7i zákona narušit základní práva a svobody jednotlivce, jak jej zachytil v bodě 88 předmětného plenárního nálezu, ovšem současně konstatoval, že ke splnění takto formulovaných podmínek ve stěžovatelčině věci však nedošlo, resp. jejich existence nebyla v řízení prokázána, s tím, že "Proč se tak stalo, vysvětlil stěžovatelce podrobně Nejvyšší správní soud, s jeho závěry se nelze než ztotožnit".
Tytéž závěry přitom platí i v nyní projednávané věci, neboť Nejvyšší správní soud v tomto ohledu stěžovatelce vytkl, že "stěžovateli nic nebránilo, aby na specifičnost své situace odkázal již v řízení před krajským soudem, nicméně tak přesto neučinil, a proto nelze mít za to, že na něho takovýto (slovy Ústavního soudu) rdousící účinek odvod za elektřinu ze slunečního záření skutečně má. Žádné skutečnosti svědčící o likvidačním efektu §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb. na jeho postavení konečně stěžovatel neuplatnil ani v kasační stížnosti" (srov. str. 3 in fine napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Takové odůvodnění Ústavní soud nepokládá za rozporné s požadavky kladené na odůvodnění soudních rozhodnutí. Co do zbývající argumentace pak Ústavní soud v podrobnostech plně odkazuje jak na napadený rozsudek kasačního soudu, tak i na jeho další rozhodnutí v něm uváděná, jakož konečně i na odůvodnění svého vzpomínaného usnesení sp. zn. III. ÚS 1165/13 ze dne 10. 10. 2013, včetně rozhodnutí následných, vydaných ve skutkově i právně shodných případech (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2394/13 ze dne 12. 11. 2013), která jsou volně přístupná v on-line databázi rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu