ECLI:CZ:US:2014:2.US.3754.13.1
sp. zn. II. ÚS 3754/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., t. č. Věznice Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Petrou Severovou, advokátkou, se sídlem 5. května 163, 356 01 Sokolov, proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 19 T 74/2011, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2013 sp. zn. 6 To 662/2012 a proti usnesení Nevyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 697/2013, za účasti Okresního soudu v Sokolově, Krajského soudu v Plzni a Nevyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 12. 2013, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 19 T 74/2011 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), kterým byl, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. 6 To 662/2012 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), jenž ústavní stížností rovněž napadá, shledán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku. Taktéž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 697/2013 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku krajského soudu. Předmětné trestné činnosti se měl dopustit ve věznici vůči jinému spoluvězni.
Stěžovatel prohlašuje, že je nevinný a napadá hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Zejména poukazuje na pochybnosti o věrohodnosti výpovědi poškozeného, dané tím, že jde o recidivistu. Soudy sice uvádějí, že výpověď poškozeného je podporována dalšími důkazy, nicméně stěžovatel míní, že žádné další zásadní důkazy ve věci provedeny nebyly. Dále pak není spokojen s tím, že nebylo pro nadbytečnost vyhověno některým jeho návrhům na výslechy svědků. Navíc soudy při hodnocení této nadbytečnosti odkázaly i na úřední záznamy o vysvětlení podaném navrhovanými svědky, ač takovéto záznamy jsou jako důkaz nepoužitelné a soud k nim nemůže přihlížet.
Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ke stěžovatelově argumentaci směřující proti hodnocení důkazů Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Nutno uvést, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování a provedené důkazy následně soudy pečlivě a podrobně hodnotily, přičemž se věnovaly i otázce hodnocení věrohodnosti poškozeného. Je pravdou, že řada z provedených důkazů měla toliko podpůrný charakter, nicméně ve svém celku představují ucelený řetězec, potvrzující výpověď poškozeného a usvědčující stěžovatele.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud má za to, že bez ohledu na vhodnost či nevhodnost odkazu okresního soudu na obsah úředních záznamů o vysvětlení podaném navrhovanými svědky je z ústavní stížností napadených rozhodnutí nadbytečnost jejich výslechu dostatečně zřejmá. Lze odkázat zejména na rozsah dosavadního dokazování, ze kterého je patrné, že již došlo k vyčerpání dostupných důkazních prostředků, a to i ve snaze, aby bylo vyhověno požadavkům obhajoby.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2014
Stanislav Balík
předseda senátu