ECLI:CZ:US:2014:2.US.3794.13.1
sp. zn. II. ÚS 3794/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Josefa Paluse, zastoupeného Mgr. Michalem Dlabolem, advokátem se sídlem U Studánky 3, 170 00 Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1180/2011-178 ze dne 28. 8. 2013 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 414/2010-155 ze dne 26. 1. 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem městský soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 39 C 315/2005-123 ze dne 13. 5. 2010, kterým tento soud uložil vedlejším účastníkům, aby společně a nerozdílně zaplatili stěžovateli částku 295 000 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na náhradu škody, resp. na pojistné plnění tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozsudkem podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, zamítl.
Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že v řízení před soudem prvního stupně byly provedeny důkazy řadou znaleckých posudků, z nichž některé formulují závěr, že k souzené dopravní nehodě nemohlo dojít, když spolu nekorespondují vzájemná poškození vozidel, resp. že dopravní nehoda byla fingovaná, zatímco jiné dospívají k závěru o tom, že k souzené dopravní nehodě mohlo dojít, když vzájemná poškození vozidel spolu korespondují. Za tohoto stavu pak městský soud i Nejvyšší soud měly přihlédnout ke všem posudkům, zejména k reviznímu znaleckému posudku. Stěžovatel je zejména přesvědčen o tom, že znalecké posudky vypracované v trestním řízení nelze v civilním řízení pominout jen a pouze z toho důvodu, že byly vypracovány v trestním řízení, nýbrž právě naopak, že tyto posudky mají místo i coby důkaz v civilním řízení a že je povinností soudu i tyto posudky zhodnotit (samozřejmě v duchu zásad civilního řízení) a vypořádat se s jejich případnými rozpory. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které již zazněly v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy vypořádaly, resp. představuje toliko polemiku se skutkovým či právním hodnocením, které v napadených rozhodnutích vyjádřily. Avšak samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým obecné soudy věc vyřešily, ústavní stížnost důvodnou nečiní.
Námitkám stěžovatele stran údajně opomenutých důkazů, resp. důkazů, které nebyly zopakovány v řízení před odvolacím soudem, nemůže Ústavní soud přisvědčit. Nelze totiž přehlédnout, že Městský soud v Praze posoudil odvolací námitky stěžovatele podle ustanovení §211a o. s. ř., podle kterého platí, že jiní účastníci řízení než odvolatel (tj. v daném případě stěžovatel jako protistrana vedlejšího účastníka, který podal odvolání) mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v §205a o. s. ř., přičemž tyto podmínky nebyly dle odvolacího soudu dodrženy, kterýžto závěr soudu druhé stolice stěžovatel v ústavní stížnosti ani nijak nezpochybnil. Odvolací soud tedy nepochybil, pakliže za tohoto stavu v odvolacím řízení znovu neprovedl (nezopakoval) některé důkazy, o nichž se stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje. Nadto je nutné rovněž připomenout, že podle §213 odst. 3 věty první o. s. ř. platí, že k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval. Městský soud tak nebyl povinen přihlédnout např. ke stěžovatelem předestřenému dopisu České pojišťovny, poněvadž nalézací soud z něj žádná skutková zjištění neučinil (srov. str. 4 - 5 ústavní stížnosti), a nebyl zde důvod postupovat dle věty druhé téhož zákonného ustanovení (srov. též argumentaci Nejvyššího soudu na str. 5 jeho rozsudku).
Z přezkumu odvolacího soudu je rovněž patrné, že v rozhodnutí nalézacího soudu shledal závažné vady, když obvodní soud si ve skutkových závěrech protiřečí - na jedné straně z posudků vzal za prokázané, že rozsah poškození vozidla stěžovatele tvrzenému nehodovému ději neodpovídá, že nešlo o skutečnou dopravní nehodu, ale o situaci navozenou uměle a že lze vyloučit vznik dokumentovaných poškození vozidel podle popisu nehodového děje, avšak stejně tak vzal z jiného posudku za prokázané, že průběh dopravní nehody odpovídá mechanizmu poškození vozidel a nehodový děj nelze vyloučit. Za prokázané tedy nalézací soud vzal zcela si vzájemně odporující skutečnosti, pročež není zřejmé, jak mohl takto rozporné skutečnosti zhodnotit po stránce právní. V tomto směru potom rozsudek soudu prvního stupně označil jako nepřezkoumatelný. Ani v tomto jeho postupu Ústavní soud žádné neústavní prvky neshledal, naopak vlastním přístupem městský soud dostál svým povinnostem odvolacího soudu.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, je třeba odmítnout tvrzení stěžovatele, že dovolací soud "beze slova" pominul revizní znalecký posudek, a tím porušil jeho právo na spravedlivý proces. K otázce co do výsledných závěrů o věrohodnosti dopravní nehody navzájem si konkurujících znaleckých posudků se dovolací soud vyjádřil naopak velmi obšírně. Nejprve vyzdvihl, že v trestním řízení se uplatňuje zásada in dubio pro reo, tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného, která je řešením situace, kdy skutkový stav potřebný pro právní posouzení viny není jednoznačný; taková důkazní situace dle Nejvyššího soudu vede ke zproštění obžaloby, neboť vina v trestním řízení musí být prokázána na základě skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 trestního řádu). Nebylo-li možno k takovému závěru jednoznačně dospět, postačilo ke zproštění obžaloby to, že žalobcem tvrzený průběh nehody nelze vyloučit. Nejvyšší soud následně zdůraznil, že oproti tomu ve sporu o náhradu škody a pojistné plnění v občanském soudním řízení je to poškozený v postavení žalobce, kdo musí prokázat, že k nehodě skutečně došlo, a sporný skutkový stav jde k jeho tíži, neboť není-li jeho tvrzení jednoznačně prokázáno, nemůže ve sporu uspět. V těchto úvahách dovolacího soudu nespatřuje Ústavní soud žádný deficit.
Byl to naopak dovolací soud, který poněkud zmírnil kategorický závěr odvolacího soudu v tom, že nehodový děj, jak byl žalobcem tvrzen a prvým žalovaným zcela akceptován, se nestal (str. 4 rozsudku městského soudu). Nejvyšší soud v tomto směru podotkl, že při takovýchto pochybnostech nelze odvolacímu soudu vytýkat jeho hodnocení důkazů tak, že dopravní nehoda a takový její průběh, který by žalobci zakládal nárok na náhradu škody a pojistné plnění, nebyl prokázán (str. 4 rozsudku dovolacího soudu).
Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu