ECLI:CZ:US:2014:2.US.3839.13.1
sp. zn. II. ÚS 3839/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Milady Sigmundové, zastoupené Mgr. Adamem Sigmundem, advokátem se sídlem Široká 5, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2012 č. j. 20 Co 131/2012-222 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013 č. j. 26 Cdo 1087/2013-261, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. prosince 2013, a která byla doplněna podáními Ústavnímu soudu doručenými dne 18. prosince 2013 a dne 31. ledna 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2012 č. j. 20 Co 131/2012-222 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. září 2011 č. j. 22 C 264/2007-145, ve znění opravného usnesení toho soudu ze dne 20. února 2012 č. j. 22 C 264/2007-195, kterým soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala určení, že Hlavní město Praha je vlastníkem v rozsudku specifikované bytové jednotky č. X ve druhém nadzemním podlaží budovy č. p. X1 Staré Město, postavené na pozemku parc. č. X1, spoluvlastnického podílu na společných částech budovy č. X1 ve výši 718/30608 a spoluvlastnického podílu na pozemku parc. č. X1 ve výši 718/30608 v kat. území Staré Město, obec Praha. Uvedené rozhodnutí městského soudu napadla žalobkyně dovoláním.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. srpna 2013 č. j. 26 Cdo 1087/2013-261 dovolání žalobkyně jako zjevně bezdůvodné odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soud vyššího stupně se nezabýval skutečnostmi, které vyšly najevo v řízení předchozím, nevypořádal se s námitkami stěžovatelky jako účastnice řízení, zabýval se formálně irelevantními detaily, většinou takovými, které vedou, resp. mohou být použity k zamítavému stanovisku. Stěžovatelka vytýká soudu prvního stupně, že neprovedl všechny důkazy, které navrhovala, provedené důkazy chybně vyhodnotil a z provedených důkazů učinil nesprávný právní závěr. Stěžovatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval jejími námitkami, uvedenými v odvolání, nýbrž zmatečně vyhodnocoval situaci toliko ze svého hlediska, tedy z hlediska, které mohlo vést k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by toto své stanovisko přesvědčivě odůvodnil. Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká zejména nesprávné právní hodnocení jejího podání - doplnění dovolání. Dále stěžovatelka dovolacímu soudu vytýká jeho závěr, že dovolatelka nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Stěžovatelka konečně Nejvyššímu soudu vytýká formálnost při posuzování dovolání, kdy si tento soud vystačil s argumenty, vedoucími k závěru, že dovolání bude odmítnuto. Odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu je podle stěžovatelky zčásti zmatečné a neopírá se o obsah spisu.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je především nucen konstatovat, že ústavní stížnost stěžovatelky se pohybuje pouze v obecné rovině a neobsahuje žádnou konkrétní argumentaci a již vůbec neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci. Stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně neuvádí, porušení jakých ústavně zaručených práv namítá, a v petitu ani výslovně neuvádí zrušení jakých rozhodnutí obecných soudů se v předmětné věci domáhá.
V souzené věci se Městský soud v Praze ztotožnil se závěrem Obvodního soudu pro Prahu 1, že žalobkyně nebyla v rozhodné době uzavření sporné kupní smlouvy nájemnicí sporného bytu, protože na ni nájemní právo po Ivanu Kolomínovi nepřešlo; žalobkyně tak nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový základ, provedené důkazy řádně zhodnotil podle zásad daných v ust. §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zjištěný skutkový stav zásadně správně posoudil po právní stránce a s jeho závěrem o nedůvodnosti žaloby se odvolací soud ztotožnil.
Nejvyšší soud posoudil dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a dovolání žalobkyně shledal zjevně bezdůvodným. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že k doplňku dovolání nepřihlížel, neboť byl dodán do datové schránky soudu prvního stupně až dne 8. března 2013, tedy po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání (ust. §242 odst. 4 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka datum podání doplňku dovolání u soudu prvního stupně v ústavní stížnosti nezpochybňuje, neshledal Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu porušení ústavnosti.
Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Protože ústavní stížnost neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by stěžovatelka dovozovala porušení svých ústavně zaručených práv, a do dnešního dne nebylo Ústavnímu soudu žádné další podání stěžovatelky k upřesnění odůvodnění ústavní stížnosti doručeno, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2014
Stanislav Balík
předseda senátu