ECLI:CZ:US:2014:2.US.3854.13.1
sp. zn. II. ÚS 3854/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. N., t. č. Věznice P.O.BOX 335, Plzeň - Bory, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 14 To 383/2013-23 ze dne 7. 8. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 12. 2013, se stěžovatel domáhá přezkoumání řízení, v němž bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje za účelové. Uvádí, že v letech 2011 až 2013 navštěvoval odborné učiliště v Jiřicích a studium ukončil s hodnocením chvalitebným, získal výuční list a pochvalu, z čehož vyplývá, že je aktivní a nikoli že jen pasivně vyčkává na konec trestu, že je mu ve výkonu trestu dobře a že má dostatek peněz na nákupy. V další části stížnosti se vyjadřuje ke svému "nezákonnému odsouzení" i jeho důsledkům.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Nymburku č. j. 4 PP 47/2013-17 ze dne 25. 6. 2013, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Podnět stěžovatele k podání stížnosti pro porušení zákona ze dne 9. 9. 2013 směřující proti rozhodnutí ve věci Okresního soudu v Nymburku sp. zn. 4 PP 47/2013 byl odložen, o čemž byl stěžovatel informován dopisem Ministerstva spravedlnosti č. j. 713/2013-OD-SPZ/4 ze dne 30. 10. 2013.
Jak Ústavní soud ověřil z doručenky potvrzující doručení napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, kterou vyžádal od Okresního soudu v Nymburku, toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 2. 9. 2013.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému přezkumu, je povinen prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud připomíná, že jde o lhůtu kogentní, jejíž nedodržení nemůže Ústavní soud prominout.
Posledním rozhodnutím ve věci je ústavní stížností napadené usnesení Krajského soudu v Praze, které bylo stěžovateli doručeno dne 2. 9. 2013. Lhůta k podání ústavní stížnosti tak počala běžet tímto dnem doručení a skončila dne 4. 11. 2013. Pokud byla ústavní stížnost podána až dne 16. 12. 2013, stalo se tak zjevně po uplynutí stanovené lhůty.
Pokud stěžovatel odvíjí včasnost podání ústavní stížnosti od doručení vyrozumění Ministerstva spravedlnosti o odložení jeho podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, Ústavní soud ve své obecně přístupné judikatuře dává konstantně najevo, že za poslední prostředek, poskytovaný zákonem k ochraně práva, nelze považovat podnět ke stížnosti pro porušení zákona, neboť ani sama stížnost pro porušení zákona není opravným prostředkem, který by byl oprávněn podat stěžovatel (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94 ze dne 12. 5. 1994, U 11/2 SbNU 219). Za procesní prostředek k ochraně práva je tudíž možné mít jen ten procesní (opravný) instrument, jenž je v dispozici účastníka řízení, a který není závislý na rozhodnutí (uvážení) jiného subjektu (příslušného státního orgánu), v daném případě tedy stížnost proti usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Stížností pro porušení zákona, ať je či není podána, totiž nemohou být dotčena ústavně zaručená práva jedince, neboť jde nikoliv o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek, umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti, v mimořádných případech soudní přezkum, přičemž k porušení ústavních práv jedince může dojít jen buď v původním rozhodnutí, nebo v rozhodnutí, jímž obecný soud rozhodne o podané stížnosti pro porušení zákona. Pravomoc svěřená ministru spravedlnosti, bez jakýchkoli omezujících podmínek (§266 tr. řádu), "svědčí toliko a výlučně jemu".
Z výše uvedených důvodů, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako opožděně podaný návrh.
Ústavní soud nepřehlédl, že ústavní stížnost trpí dalšími formálními nedostatky, a že stěžovatel není pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. K odstranění těchto vad však stěžovatele nevyzýval, neboť ani jejich náprava by nic nemohla změnit na tom, že ústavní stížnost není pro opožděnost přijatelná k meritornímu projednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2014
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj