ECLI:CZ:US:2014:2.US.3974.13.1
sp. zn. II. ÚS 3974/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Miloše Moravce, zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Táboritská 23, 130 87 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2824/2012-205 ze dne 30. 10. 2013, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 648/2011-187 ze dne 4. 4. 2012 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 13 C 290/2009-153 ze dne 23. 8. 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu na zaplacení částky 3 600 000 Kč s příslušenstvím a na placení měsíční renty 5 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 3. 2008, požadovaných z titulu náhrady škody a ztížení společenského uplatnění v souvislosti s úrazem ve zdravotnickém zařízení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel je přesvědčen, že k jeho pádu z okna, a tím ke vzniku škody na zdraví, sice došlo primárně v příčinné souvislosti s jeho duševní chorobou, nesouhlasí však se závěry všech soudů o tom, že jeho pádu z okna se i přes adekvátní standardní postup zaměstnanců žalovaného zdravotnického zařízení nepodařilo zabránit, což stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které již zazněly v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy vypořádaly, popřípadě představuje polemiku se skutkovým či právním hodnocením, které v napadených rozhodnutích vyjádřily. Avšak samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým obecné soudy věc vyřešily, ústavní stížnost důvodnou nečiní. Stěžovatel ve svých námitkách, které jinak postrádají ústavněprávní dimenzi, líčí skutkové okolnosti svého převozu do zařízení vedlejšího účastníka i okolnosti bezprostředně předcházející úrazu a oponuje závěrům znaleckého posudku. Takové námitky se bez dalšího nemohou stát předmětem přezkumu Ústavního soudu.
Pokud jde o závěry obecných soudů, ty vyšly ze skutečnosti, že z hlediska aplikace §415 a §420 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších změn), s ohledem na způsob, jakým se stěžovatel dostal z uzavřeného oddělení, kdy po napadení lékařky se i přes následný odpor zaměstnanců zdravotnického zařízení, který dokázal překonat, následně vyskočil z okna, z čehož dovodily, že nebylo lze dospět k závěru o odpovědnosti zdravotnického zařízení, které nadto je výhradně zařízením poskytujícím lékařskou péči, a není zařízením vězeňského charakteru, jehož stavebně-technické, organizační a personální vybavení je uzpůsobeno zvláštnímu režimu zacházení se svěřenými osobami. Tomuto hodnocení ovšem sotva lze vytýkat jeho neústavnost.
Protože stěžovatel žádné ústavněprávně relevantní argumenty v ústavní stížnosti nevznesl, Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. ledna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu