ECLI:CZ:US:2014:2.US.3998.13.1
sp. zn. II. ÚS 3998/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti Miloslava Pakandla, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pakandlem, advokátem se sídlem Hradební 548, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2690/2013-205 ze dne 9. 10. 2013, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 181/2013-142 ze dne 2. 5. 2013 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 14 C 249/2011-97 ze dne 20. 12. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem okresní soud vyhověl žalobě vedlejšího účastníka a určil, že stěžovatel není dědicem zůstavitele Karla Krajníka, zemřelého dne 16. 4. 2010, ze závěti sepsané dne 24. 2. 2010. Současně uložil stěžovateli zaplatit České republice náhradu nákladů řízení vynaložených v souvislosti s vypracováním znaleckých posudků z oborů zdravotnictví a písmoznalectví a soudní poplatek, jinak určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl pro nesplnění předpokladů přípustnosti dovolání, když byl uplatněn jiný, ze zákona nepřípustný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud evidentně přehlédl, že v této věci v rámci dědického spisu notářky - soudní komisařky JUDr. Marie Hendrychové, notářky v Mladé Boleslavi, pod sp. zn. 80D 506/2010, který je součástí soudního spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi, bylo provedeno dokazování, jehož závěry odvolací soud dle něj nevzal v potaz a svědky vyslýchal s odstupem tří let, a proto je zřejmé, že si na většinu věcí již nepamatovali. Nejvyššímu soudu vytkl, že se jeho dovoláním odmítl věcně zabývat a nevzal v potaz důkazy, které mu navrhl. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud nucen zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že podstatná část ústavní stížnosti je opakováním argumentů, které již zazněly v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy vypořádaly, popřípadě představuje polemiku s právním hodnocením, které v napadených rozhodnutích vyjádřily. Avšak samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým obecné soudy věc vyřešily, ústavní stížnost důvodnou nečiní. K námitce stěžovatele vytýkající obecným soudům nepřihlédnutí, resp. nevypořádání se se stěžovatelem předloženými důkazy dlužno poznamenat, že dovolací soud nepochybil, pakliže neakceptoval stěžovatelem předložený znalecký posudek PhDr. Jiřího Valešky, protože dovolání je zásadně postaveno na právním posouzení věci, kdežto jmenovaným posudkem se stěžovatel snažil zvrátit "kategorický závěr znalce JUDr. Straky, že podpis na závěti ze dne 24. 2. 2010 je falzum podpisu Karla Krajníka", tedy skutkové závěry, na nichž jsou vybudována rozhodnutí soudu prvé a druhé stolice.
Pokud jde o údajné přehlédnutí dokazování provedeného notářkou jako soudní komisařkou ze strany krajského soudu, nutno podotknout, že je právem odvolacího soudu, aby svědky vyslechl znovu a dotazoval se jich také na věci, na které soudní komisařkou dotazováni nebyli, a to již proto, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (jednající v osobě notářky jako soudní komisařky - srov. §38 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013). Odvolací soud pak poukázal na celou řadu jednoznačných momentů ve výpovědích svědků (v nichž časový odstup zjevně roli nemohl hrát), které dle něj (krom nepravého podpisu zůstavitele na závěti) také svědčí o tom, že alografní testament nebyl pořízen ve formě, kterou zákon (č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn) vyžadoval (srov. str. 3 - 4 rozsudku krajského soudu). Vývody odvolacího soudu v této rovině jsou přitom odrazem jeho nezávislého soudního rozhodování, do něhož za takových okolností nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat. Rozhodnutí soudů tedy jako celek v ústavněprávní rovině obstojí. Ani případná procesní vada spočívající v stěžovatelem tvrzené neúčasti jeho právního zástupce na odvolacím jednání vzdor jím projevené žádosti se jednání osobně zúčastnit tak nemůže sama o sobě vést ke kasaci stěžovaných soudních rozhodnutí.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. ledna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu