ECLI:CZ:US:2014:2.US.401.14.1
sp. zn. II. ÚS 401/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti Pavla Černoty, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Ans 18/2013 ze dne 13. 11. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 2. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž mělo být zasaženo do jeho "práva na spravedlivý přezkum".
Ústavní soud nejdříve posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V této souvislosti zjistil, že stěžovatel podal ústavní stížnost v rozporu s ustanoveními §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Z evidence podaných ústavních stížností je zřejmé, že od roku 2007 došlo Ústavnímu soudu mnoho dalších podání stěžovatele, z nichž většina trpěla stejnými vadami. K jejich odstraňování byl stěžovatel mnohokrát vyzýván s patřičným poučením o náležitostech ústavní stížnosti (včetně nutnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem), i o případných následcích neodstranění vytčených vad (viz např. sp. zn. I. ÚS 257/09, sp. zn. III. ÚS 291/09, sp. zn. IV. ÚS 424/10, II. ÚS 1778/10, II. ÚS 289/11, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Jak již Ústavní soud opakovaně vyjádřil v jiných věcech stěžovatele, v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a o dalších náležitostech návrhu dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby byl stěžovatel v tomto konkrétním řízení opětovně vyzýván k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2014
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj