ECLI:CZ:US:2014:2.US.4034.13.1
sp. zn. II. ÚS 4034/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Victoria Security Printing, a. s., se sídlem Ohradní 65, 140 00 Praha 4, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem Václavská č. 316/12, 120 00 Praha 2, proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2013 č. j. 21 Cdo 3214/2012-360, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která splňovala formální náležitosti §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Stěžovatelka byla toho názoru, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích ústavou zaručených základních lidských práv a svobod, a to konkrétně práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") tím, že Nejvyšší soud svým postupem zamezil stěžovatelce přístup ke spravedlnosti, když o věci fakticky nerozhodoval a vydal nepřezkoumatelné rozhodnutí, ve kterém se nevypořádal s její argumentací.
Ústavní soud ze své činnosti a z předloženého spisového materiálu zjistil, že se stěžovatelka domáhala určení neexistence zástavního práva vůči žalovaným č. 1 České námořní plavbě, a. s., a č. 2 Central Information and Business Agency, LLC. Stěžovatelka dovozovala svůj nárok ze zástavní smlouvy ze dne 15. 2. 2001, která měla být sjednána v rozporu s §196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a tudíž neplatná. Obvodní soud pro Prahu 4 svým rozsudkem č. j. 55 C 276/2007-245 ze dne 31. 3. 2011 zamítl návrh na určení neexistence zástavního práva a rovněž návrh na určení neplatnosti výše uvedené zástavní smlouvy. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze svým rozsudkem č. j. 17 Co 485/2011-288 ze dne 26. 1. 2011 rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu vymezení práv a povinností mezi účastníky jako věcně správné potvrdil a zároveň formálně změnil v rámci záměny účastníků jejich názvy a výši pohledávky. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky dle §243b odst. 5 a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") pro nepřípustnost [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Proti výše uvedenému rozhodnutí stěžovatelka brojila ústavní stížností, ve které namítala zejména porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Stěžovatelka měla za to, že Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil a nevypořádal se s konkurenční judikaturou ohledně §196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, stejně jako s jejími námitkami. Stěžovatelka dále ve svém podání uvedla, že postup dovolacího soudu byl extrémní a vydáním neodůvodněného, nepřezkoumatelného rozhodnutí jí byl odepřen přístup ke spravedlnosti a de facto došlo k omezení jejího práva na víceinstančnost. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil.
Ústavní soud se zabýval podanými námitkami stejně jako obsahem napadeného rozhodnutí a došel k závěru, že ústavní stížnost je v tomto případě zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musel nejprve připomenout, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zasáhne-li do jejich rozhodovací činnosti, jedná se o výjimečnou situaci. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Z hlediska důvodnosti ústavní stížnosti byla relevantní otázka, zda Nejvyšší soud neodmítl stěžovatelčino dovolání způsobem vykazujícím zjevné prvky svévole nebo nepřikročil k takové interpretaci rozhodných ustanovení o. s. ř., na základě které by nepřípustně zúžil přístup stěžovatelky k dovolacímu soudu.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala zejména porušení svého základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Ústavní soud musel zdůraznit, že ústavněprávní argumentace stěžovatelky v tomto směru zůstává v rovině obecně vyjádřené nespokojenosti s výsledkem sporu. Stěžovatelka se v rámci své ústavní stížnosti domáhala postupu, který předmětná právní úprava spojuje s odlišnou procesní situací, proto nebylo možné stěžovatelce vyhovět. Dle názoru Ústavního soudu Nejvyšší soud postupoval správně, dostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatelky a zajistil právo stěžovatelky na přístup k soudu, které je součástí širšího komplexu práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pouze v případě, že by právní závěry Nejvyššího soudu v žádné možné interpretaci nevyplývaly z odůvodnění soudního rozhodnutí, bylo by možné takové rozhodnutí označit za odporující článku 36 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
K námitce odepření víceinstančnosti Ústavní soud uvádí, že §213 odst. 1 o. s. ř. zakládá tzv. úplnou jurisdikci odvolacích soudů v občanském soudním řízení, zakotvuje jejich oprávnění přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a zakotvuje apelační povahu odvolací instance. Ústavní soud musel uzavřít, že v posuzované věci nebylo postupováno v rozporu s tímto požadavkem.
Oproti tvrzení stěžovatelky Ústavní soud naznal, že důvody, pro které Nejvyšší soud nepřiznal rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam a z toho důvodu neshledal dovolání stěžovatelky přípustným, z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení jednoznačně vyplývají. Z odůvodnění na str. 5 a 6 napadeného usnesení je zjevné, že dovolací soud zvažoval, zda dovolání není přípustné v režimu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatelka v ústavní stížnosti také uplatnila stejné hmotněprávní námitky, jaké uplatnila v řízení před Nejvyšším soudem. Ten se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem vypořádal.
Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěrem o nepřípustnosti svého dovolání neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně bezdůvodný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu