ECLI:CZ:US:2014:2.US.409.14.1
sp. zn. II. ÚS 409/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů Zdeňka Kolaříka a Olgy Kolaříkové, zastoupených JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Nevyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2013 č. j. 7 As 88/2011 - 144 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2013 č. j. 4 A 3/2011 - 156, za účasti Nevyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku 15 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v článku 6 odst. 1 a článku 9 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv, v článku 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, v článku 5 a 9 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a v článku 89 odst. 2 Ústavy ČR.
2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že obecné soudy pochybily, když v projednávané věci nepřihlížely k nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 449/06, který dle jejich názorů na danou věc dopadá, byť se stěžovatelé dovolávají nikoli důvodů náboženských, nýbrž svého svědomí. Stěžovatelé uvádějí, že posoudili otázku očkování svého dítěte podle svého nejlepšího svědomí a svým jednáním nezpůsobili nikomu žádnou újmu. Za svůj postup by proto neměli být sankcionováni, nýbrž měl by být brán na jejich volbu zřetel ve smyslu článku 9 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.
3. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 4 A 3/2011 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Dne 24. 7. 2009 vydala Krajská hygienická stanice Jihomoravského kraje rozhodnutí ze dne 21. 7. 2009, č. j. 3949/2009/BM/PRAV, kterým uznala stěžovatele vinnými ze spáchání přestupku na úseku zdravotnictví podle §29 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "přestupkový zákon"), kterého se dopustili tím, že nesplnili povinnost stanovenou jim §46 odst. 1 a 4 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 258/2000 Sb."), ve spojení s §4 odst. 1 vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, když nezajistili, aby se jejich nezletilý syn podrobil v rozsahu a termínech stanovených citovanými právními předpisy stanovenému druhu pravidelného očkování. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé dne 7. 8. 2009 odvolání. Rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví ze dne 23. 10. 2009, č. j. 45740/2009-OSH-30.1. - 8. 10. 09, bylo změněno rozhodnutí Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje ze dne 21. 7. 2009, tak, že každý ze stěžovatelů je vinen přestupkem podle §29 odst. 1 písm. f) přestupkového zákona, který spáchali tím, že jako osoby odpovědné ve smyslu §46 odst. 4 zákona č. 258/2000 Sb. nezajistili, aby se jejich nezletilý syn podrobil u zvolené praktické lékařky stanovenému druhu očkování, ačkoliv u něj nebyl zjištěn zdravotní stav, který by bránil podání očkovací látky. Za spáchání uvedeného přestupku byla každému ze stěžovatelů uložena pokuta v částce 6000 Kč. Rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví napadli stěžovatelé správní žalobou, o které rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2011, č. j. 4 A 3/2011 - 44, tak, že rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 23. 10. 2009 zrušil. Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podalo Ministerstvo zdravotnictví kasační stížnost. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 31. 10. 2013, č. j. 4 As 3/2011 - 156 žalobu stěžovatelů zamítl.
4. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelů Ústavní soud nedospěl.
5. V odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud stěžovatelům vyložil, že právní otázka, zda lze sankcionovat zákonného zástupce nezletilého dítěte za spáchání přestupku podle §29 odst. 1 písm. f) přestupkového zákona, jehož se dopustil tím, že nesplnil povinnost stanovenou v §46 odst. 1 a 4 zákona č. 258/2000 Sb., ve spojení s §4 vyhl. č. 537/2006 Sb., již byla zodpovězena usnesením rozšířeného senátu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 8 As 6/2011 - 120. V tomto svém usnesení rozšířený senát vyslovil, že "rámcová úprava povinnosti fyzických osob podrobit se očkování stanovená v §46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a její upřesnění ve vyhlášce Ministerstva zdravotnictví č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, odpovídají ústavně právním požadavkům, podle nichž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích (čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a meze základních práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod)". Rozhodnutí Městského soudu v Praze, který vycházel při svém rozhodování ze závěru, že současná právní úprava zakotvující povinnost podrobit se pravidelnému očkování nesplňuje požadavky Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, resp. Listiny základních práv a svobod, protože povinnosti, jejichž porušování je sankciováno, nejsou v zákoně blíže specifikovány, a jsou "originálně" upraveny až podzákonným právním předpisem, proto Nejvyšší správní soud zrušil, neboť bylo v rozporu s později vydaným výše citovaným usnesením rozšířeného senátu.
6. Ústavní soud se námitkou protiústavnosti sankce za nepodrobení se povinnému očkování zabýval podrobně ve svém nálezu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06, ve kterém uvedl, že jakkoliv Úmluva o lidských právech a biomedicíně (vyhlášená pod č. 96/2001 Sb.m.s., která je ve smyslu judikatury Ústavního soudu součástí ústavního pořádku České republiky) stanoví základní právo nebýt podroben jakémukoliv zákroku v oblasti péče o zdraví bez svého souhlasu (čl. 5, resp. pro osoby neschopné dát souhlas, čl. 6), současně stanoví možnost omezení tohoto práva, pokud jsou taková omezení nezbytná v demokratické společnosti "v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných" (čl. 26 Úmluvy). Rozhodnutí zákonodárce o tom, že určitý druh očkování bude povinný, je rozhodnutím, které realizuje možnost stanovenou explicite v čl. 26 Úmluvy. Jde o rozhodnutí, které je v prvé řadě otázkou politickou a expertní, a proto je tu i velmi omezená možnost ingerence Ústavního soudu. Takové rozhodnutí zákonodárce požívá ve vztahu k citované Úmluvě poměrně velký prostor pro politické uvážení, v jehož rámci nelze rozhodnutí zákonodárce (resp. prováděcího předpisu exekutivy) o stanovení povinnosti podrobit se určitému druhu očkování přezkoumávat (margin of appreciation). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž jeho rozhodnutí zásadně nemůže nahradit závěr zákonodárce nebo exekutivy o tom, že určité infekční nemoci vyžadují povinné očkování.
7. Zásadní námitka stěžovatelů spočívá v tom, že obecné soudy nepřihlédly při svém rozhodování právě k závěrům vyplývajícím ze shora citovaného nálezu Ústavního soudu. Na tomto místě je však Ústavní soud nucen konstatovat, že předmětný nález vyhověl ústavní stížnosti z důvodu, že Nejvyšší správní soud nevzal dostatečně v úvahu všechny ústavní aspekty případu. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že za existence takových stěžovatelem tvrzených okolností, které zásadním způsobem volají pro zachování autonomie dané osoby a pro výjimečné nesankcionování povinnosti podrobit se očkování, nesmí orgán veřejné moci povinnost podrobit se očkování sankcionovat či jinak vynucovat. Jinými slovy článek 16 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je nutno v daných souvislostech interpretovat tak, že Ústavou České republiky požadovaná ochrana individuální autonomie, předpokládaná citovaným ustanovením, vyžaduje, aby povinné očkování nebylo proti povinným subjektům ve výjimečných případech vynucováno.
8. Ústavní soud v citovaném nálezu dovodil, že "orgán veřejné moci, a v řízení o správní žalobě pak správní soud, vezme při svém rozhodování v úvahu všechny relevantní okolnosti případu, zejména naléhavost danou osobou tvrzených důvodů, jejich ústavní relevanci, jakož i nebezpečí pro společnost, které může jednání dané osoby vyvolat. Významným aspektem bude také konzistentnost a přesvědčivost tvrzení dané osoby. V situaci, kdy určitá osoba s příslušným orgánem veřejné moci od počátku nijak nekomunikuje, a teprve v pozdější fázi řízení svůj postoj k očkování ospravedlní, nebude zpravidla předpoklad konzistentnosti postoje této osoby a naléhavosti ústavního zájmu na ochraně její autonomie dán".
9. V nyní projednávané věci nebylo z obsahu ústavní stížnosti ani ze spisového materiálu zjištěno, že by stěžovatelé takové závažné důvody pro odmítnutí očkování uvedli, a správní orgán ani obecné soudy tedy nemohly posoudit věc individuálně ve smyslu naznačeným shora citovaným nálezem.
10. Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že stěžovatelé podali dne 5. 6. 2009 vyjádření k zahájenému přestupkovému řízení, přičemž ve věci samé v této souvislosti pouze uvedli, že nevyslovili souhlas s provedením očkování, neboť se obávají rizik s očkováním spojených. Tento svůj názor nijak nerozvedli ani v dalších ze svých podáních, ve kterých se naopak opakovaně soustředili na skutečnost, že předmětem přestupkového řízení mohlo být pouze nepodání první dávky hexavalentní očkovací látky, namítali podepsání reversu, zakotvení povinnosti podrobit se očkování prováděcím předpisem, nikoli zákonem, taktéž uplatnili námitku promlčení, a poukazovali na to, že v jiných demokratických zemích není očkování povinné. Dále stěžovatelé vyjadřovali své přesvědčení, že tetan není přenosnou chorobou a virová hepatitida typu B se přenáší pouze tělními tekutinami. Tím stěžovatelé dokládají svůj názor, podle něhož mohou pacienta v případě neprovedeného očkování sice postihnout zdravotní potíže, které uvádí Ministerstvo zdravotnictví, stejně tak však mohou pacienta postihnout nepříznivé následky coby reakce na očkování.
11. Lze tedy uzavřít, že stěžovatelé neuváděli žádné relevantní důvody, které by mohl (a ve smyslu výše citované judikatury Ústavního soudu musel) správní orgán, popřípadě obecné soudy, brát v úvahu při svém rozhodování o tom, zda se nejedná o případ, kdy jsou dány závažné okolnosti nasvědčující tomu, že by nemělo dojít z důvodu zachování autonomie dané osoby k výjimečnému nesankcionování povinnosti podrobit se očkování. Ve svém napadeném rozhodnutí Městský soud v Praze stěžovatelům k jejich námitce týkající se rizika očkování vysvětlil, že takové posouzení náleží praktickému lékaři, který by v případě, že by zdravotní stav jejich syna provedení očkování neumožňoval, postupoval individuálně. Z provedeného šetření však Městský soud v Praze takovou situaci ve věci stěžovatelů nezjistil.
12. Ústavní soud má tedy za to, že napadená rozhodnutí obecných soudů nikterak nevykračují z mezí ústavnosti a nebylo jimi zasaženo do práv stěžovatelů na spravedlivý proces. V dané věci měli stěžovatelé proti rozhodnutí Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje řadu opravných prostředků, které také využili. Oba soudy rozhodující ve správním soudnictví svá rozhodnutí řádně a logicky odůvodnily, Nejvyšší správní soud navíc rozhodoval za situace, kdy již byla podstatná otázka rozhodnuta usnesením rozšířeného senátu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 8 As 6/2011 - 120. Městský soud se zabýval podrobně všemi námitkami stěžovatelů (otázka promlčení, nepodrobení se předchozímu očkování proti tuberkulóze, otázka infekčnosti tetanu a hepatitidy typu B, informovaný souhlas apod.) a vypořádal se s nimi ústavně souladným způsobem. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů ani zásah do práv stěžovatelů na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání (článek 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, článek 9 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, článek 18 Všeobecné deklarace lidských práv a článek 18 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech), která zaručují absolutní nedotknutelnost duchovní a duševní autonomie jedince, plynoucí z podstaty lidské důstojnosti, a to zvláště ve věcech morálních, etických a náboženských.
13. K námitce stěžovatele týkající se Úmluvy o lidských právech a biomedicíně Ústavní soud opětovně nemůže než poukázat na závěry učiněné nálezem ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06, ve kterém se konstatuje, že Úmluva o lidských právech a biomedicíně zásadně nezakládá možnost Ústavního soudu přezkoumávat ústavnost či neústavnost zákonné povinnosti podrobit se určitému druhu očkování.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů, daných ústavními zákony nebo mezinárodním smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu