ECLI:CZ:US:2014:2.US.413.14.1
sp. zn. II. ÚS 413/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného Mgr. Simonou Oriničovou, advokátkou, se sídlem Pardubice, Sladkovského 767, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 969/2013-20 ze dne 9. 10. 2013, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 176/2013-115 ze dne 29. 5. 2013 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. 6 T 15/2013-82 ze dne 27. 3. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle článků 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu navrhuje odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené obci Samopše způsobenou škodu. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze napadeným usnesením podle §256 tr. ř. zamítl. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž označil dovolací důvody dle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Nejvyšší soud toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel tvrdí, že jeho vina nebyla dostatečně a jednoznačně prokázána, neboť ze žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by se protiprávního jednání dopustil. Má za to, že soudy hodnotily důkazy nesprávně, přičemž dokazování bylo neúplné, neboť soudy vyšly pouze z důkazů obžaloby a jím navrhované důkazy odmítly. V důsledku uvedených vad se učiněná skutková zjištění dostala do extrémního nesouladu s provedenými důkazy. Nesprávnou realizací důkazního řízení obecné soudy porušily nejen zásady uvedené v §2 odst. 5, 6 tr. ř., ale i právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu. Stěžovatel poukazuje na to, že vozidlem, které vlastní, nemohl být odcizený kontejner naložen, nikdo jej neviděl nádobu nakládat a svědkové nebyli schopni identifikovat ani vůz, na jehož korbu byl kontejner nakládán. V této souvislosti zpochybňuje výpovědi slyšených svědků. Uvádí, že navrhoval provést vyšetřovací pokus, znalecký posudek k určení výše škody, rekonstrukci a ohledání na místě činu a výslechy bagristů, soudy však tyto důkazy svědčící v jeho prospěch opakovaně bez věcně adekvátního odůvodnění zamítly, přičemž nerespektovaly zásadu presumpce neviny a od počátku na něho nahlížely jako na pachatele, přestože namítal, že skutek není trestným činem, popřípadě by mohl být s ohledem na výši způsobené škody posouzen pouze jako přestupek. Výhrady vznáší i proti zjištěné výši škody s tím, že nebylo přihlédnuto k opotřebení kontejneru. Přestože hlavní pochybení stěžovatel spatřuje v řízení před soudem prvního stupně, má za to, že i odvolací soud, který shledal jeho námitky a návrhy účelovými, vady rozhodnutí soudu prvního stupně neodstranil a také odmítl provést navržené důkazy, své řízení zatížil dalšími vadami. Stejně tak i soud dovolací vydal formální rozhodnutí, aniž by se dostatečně zabýval důvody dovolání. Stěžovatel navrhuje k prokázání rozhodujících skutečností a ke zjištění skutkového stavu provedení důkazů svou účastnickou výpovědí, obsahem trestního spisu, vyšetřovacím pokusem, rekonstrukcí na místě činu a ohledáním místa činu a jeho okolí, výpovědí bagristů společnosti HOLÍK TRANS s. r. o., případně znaleckým posudkem na určení výše škody.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v ustanovení §43 přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a testu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255).
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavní soud vycházel i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek stěžovatele, brojících proti provádění a hodnocení důkazů a usilujících o revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů.
Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze obecným soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Pokud za podklad svých skutkových zjištění vzal především výpověď svědka Josefa Zákory, kterou se stěžovatel snaží zpochybnit, ve svém rozhodnutí vysvětlil své úvahy, jimiž se při hodnocení tohoto důkazu řídil, přičemž uvedenou výpověď vyhodnotil nejenom samostatně, ale i ve spojení s dalšími důkazy, zejména s výpověďmi svědků Ivana Pivoňky a Jaroslava Krásy, které s ní korespondují. Pokud po řádném vyhodnocení těchto důkazů na rozdíl od stěžovatele nepochyboval o jejich věrohodnosti a vysvětlil, proč nepřijal skutkovou verzi stěžovatele, která nemá žádnou oporu v provedeném dokazování, nelze jeho odůvodněným závěrům cokoli vytknout.
Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se ostatně ztotožnil i soud odvolací, který řešil věcně námitky stěžovatele, uplatněné i v ústavní stížnosti, a velmi podrobně se s nimi vypořádal. Znovu se zabýval věrohodností použitých důkazů i obhajobou stěžovatele, kterou však shledal účelovou, učiněnou ve snaze vyvinit se z protiprávního jednání, a vyvrácenou provedenými důkazy.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že na újmu spolehlivému zjištění skutkového stavu věci není nevyhovění návrhům obžaloby na doplnění dokazování (provedením vyšetřovacího pokusu k prokázání možnosti, zda lze v jedné osobě na jeho nákladní automobil naložit kontejner, provedením ohledání místa činu za účelem zjištění, zda kontejner nespadl pod sráz, a výslechem bagristů). Stěžovatel však vyslovuje přesvědčení, že neprovedením navrhovaných důkazů bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou konstantní judikaturu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87, a řada rozhodnutí na něj navazujících), podle níž je ponecháno na úvaze soudu, v jakém rozsahu provede dokazování, musí však rozhodnout na základě dostatečných důkazů vedoucích ke spolehlivě zjištěnému skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. §2 odst. 5 tr. ř.). Nelze spatřovat porušení zásad, které jsou dány ustanoveními čl. 36 a násl. Listiny v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům, když z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bez důvodných pochybností usoudit. V projednávané věci měly soudy k dispozici důkazy dostatečné pro spolehlivé zjištění všech znaků skutkové podstaty posuzovaného přečinu i pro rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu škody. Nelze jim proto důvodně vytýkat, že navržené důkazy považovaly za nadbytečné. Rozhodující je, že se s důkazními návrhy vypořádaly a vyložily, proč je neprovedly. V tomto směru lze odkázat na podrobné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v němž nechybí ani stanovisko k namítané chybně určené hodnotě předmětného kontejneru a vysvětlení, proč byl shledán nadbytečným i důkazní návrh na zpracování znaleckého posudku k posouzení skutečné hodnoty této věci.
Námitky, směřující proti hodnocení rozsahu a obsahu provedeného dokazování řešil i Nejvyšší soud, byť stěžovatel v ústavní stížnosti označuje jeho rozhodnutí za formalistické. Dovolací soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně, se zabýval tím, zda skutková zjištění mají vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, přičemž shledal, že učiněná skutková zjištění mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, takže nelze dospět k závěru, že by soudy při provádění a hodnocení důkazů zjevně pochybily.
Z obsahu napadených rozhodnutí tedy nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním vybočení obecných soudů ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by bylo porušeno jeho základní právo na soudní řízení a spravedlivý proces.
V souvislosti s návrhem stěžovatele, aby Ústavní soud provedl důkazy, jež nebyly akceptovány v řízení před obecnými soudy, musí Ústavní soud znovu zopakovat, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, pokud nejsou v kolizi s některým ústavně zaručeným základním právem. V projednávané věci je ústavní stížnost postavena na polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů, čímž staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však zjevně nepřísluší.
Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k výsledku řízení Ústavní soud neshledal podmínky pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu