ECLI:CZ:US:2014:2.US.417.14.1
sp. zn. II. ÚS 417/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Alešem Klechem, LL. M., advokátem, se sídlem Poděbradova 2738/16, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 491/2013-294 ze dne 9. 12. 2013, a rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 14 P 166/2012-244 ze dne 19. 7. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž mělo být porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 14 P 166/2012, se podává, že napadeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo stěžovateli zvýšeno výživné od 1. 9. 2011 pro nezl. M. a nezl. A. z částky 2 000 Kč měsíčně na částku 3 500 Kč měsíčně, a pro nezl. S. od 1. 9. 2012 z částky 2 000 Kč měsíčně na částku 3 500 Kč měsíčně. Dále bylo vyčísleno dlužné zvýšené výživné a rozhodnuto o jeho splatnosti a o nákladech řízení. O odvolání matky nezletilých rozhodl Krajský soud v Ostravě dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že výživné pro nezl. M. zvýšil s účinností od 1. 8. 2009 na částku 3 500 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2012 na 4 000 Kč měsíčně, pro nezl. A. s účinností od 1. 8. 2009 na částku 3 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2011 na 4 000 Kč měsíčně, a pro nezl. S. s účinností od 1. 8. 2009 na částku 3 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2012 na částku 4 000 Kč měsíčně. Dále vyčíslil nedoplatek na zpětně zvýšeném výživném a rozhodl o splatnosti výživného a o nákladech řízení.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel ve způsobu, jakým bylo prováděno dokazování, kdy soudy obou stupňů nerozhodly o všech vznesených důkazních návrzích ani tyto navrhované důkazy neprovedly. V této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů. Soudy nerespektovaly ani skutečnost, že k nezletilým dětem mají vyživovací povinnost oba rodiče, u nichž se musí náležitým způsobem zjistit a posoudit nejen jejich výdělkové poměry, ale i skutečně dosahovaná životní úroveň, na níž se mají děti právo podílet. Oba soudy se však majetkovými poměry matky odmítly zabývat, čímž nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Stěžovatel poukazuje na to, že matka sdílí společnou domácnost s přítelem A. A., a je tedy zřejmé, že tento přítel se podílí na uspokojování potřeb rodiny.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatele směřují proti provádění a hodnocení důkazů a usilují o revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) není oprávněn zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je případ interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud považuje dále za nezbytné poukázat na omezený rozsah přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, resp. nyní v části druhé občanského zákoníku, kdy dokonce v některých případech, např. v otázce rozvodu manželství, považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02, IV. ÚS 317/04, IV. ÚS 274/04 aj., dostupné na http://nalus.usoud.cz). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že v rodinných věcech není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek [srov. ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak podstatným způsobem negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. K takovému závěru, který by jedině mohl vést k vydání kasačního nálezu, však Ústavní soud v projednávané věci nedospěl.
Z napadeného rozsudku odvolacího soudu i jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že se obecné soudy soustředily na zjištění rozhodných okolností odůvodňujících změnu předchozího rozsudku ve věci výživného na nezl. M., nezl. A. a nezl. S. ve smyslu §99 odst. 1 zákona o rodině. K tomu okresní soud provedl obsáhlé dokazování, jehož výsledky v odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl. Vyjádřil se také k osobním, majetkovým i výdělkovým poměrům stěžovatele i matky nezletilých, a porovnáním stavu, který byl dán v době předchozího rozhodnutí o výživném, dospěl k závěru o naplnění podmínek pro zvýšení výživného na všechny děti, přičemž rozhodné skutečnosti podrobně vyložil, a to včetně okolností, které ho vedly k závěru, že jsou dány podmínky i pro zpětné zvýšení výživného dle ustanovení §98 odst. 1 zákona o rodině. Odvolací soud se s jeho skutkovými závěry i závěrem o důvodnosti změny rozhodnutí o výživném ztotožnil, byť poté, co dokazování doplnil a všechny provedené důkazy opětovně posoudil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, shledal důvody pro razantnější zvýšení výživného. Vysvětlil, proč nepovažoval takto zvýšené výživné v celkové výši 12 000 Kč měsíčně na všechny děti za nikterak přemrštěné vzhledem k prokázanému příjmu i poměrům stěžovatele, možnostem a schopnostem matky a odůvodněným potřebám nezletilých dětí. Jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, majetkové poměry matky rozhodně nepominul, jak tvrdí stěžovatel, byť shledal, že nejsou pro určení rozsahu vyživovací povinnosti stěžovatele zásadní. Pokud v této souvislosti přihlédl i k tomu, že matka si svoji vyživovací povinnost plní také osobní péčí o děti, nejde o svévoli soudu, ale o závěr, odůvodněný především věkem nezletilých.
Součástí práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, je zásada "rovnosti zbraní". Z této zásady vyplývá, že každé procesní straně má být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost, včetně důkazů, za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které se nachází její protistrana. Právo na rovné zacházení však není porušeno tím, pokud obecný soud nevyhoví některým důkazním návrhům účastníka, neboť je třeba respektovat, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu. Ten má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Tyto otázky závisí na okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47).
S přihlédnutím k tomu, že předmětné řízení je řízením nesporným, v němž obecné soudy nejsou vázány důkazními návrhy účastníků řízení a důkazní řízení stojí zčásti na jiných zásadách, než je tomu v řízení sporném, a že se odvolací soud s důkazními návrhy stěžovatele, zejména návrhem na výslech údajných partnerů matky nezletilých, v napadeném rozsudku vypořádal a vyložil, proč jejich provedení považoval za nadbytečné, lze uzavřít, že rozhodovací důvody obecných soudů nesvědčí o tom, že by věci stěžovatele nebyla věnována přiměřená pozornost, případně že by byl nedostatečně zjištěn a posouzen skutkový stav, což by vyústilo v nesprávné právní posouzení. Poukaz stěžovatele na příslušnou judikaturu Ústavního soudu je proto nepřípadný.
Ústavní soud tak neshledal, že by postupem obou soudů bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výsledku řízení Ústavní soud neshledal podmínky pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu