ECLI:CZ:US:2014:2.US.428.14.1
sp. zn. II. ÚS 428/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti J. K., zastoupené JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem, se sídlem Údolní 5, Brno, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 2 T 148/2012-318 ze dne 12. 3. 2013, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, č. j. 42 To 127/2013-337 ze dne 10. 7. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1210/2013-366 ze dne 6. 11. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 2. 2014 a kvalifikovaně doplněnou dne 25. 3. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno její ústavní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, sp. zn. 2 T 148/2012, se podává, že stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou uznána vinnou trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák.") a podle §250b odst. 3 tr. zák. byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu patnácti měsíců. Dále jí byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody ve výši 95 424,20 Kč s tím, že se zbytkem nároku byla poškozená Stavební spořitelna České spořitelny a. s., odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání stěžovatelky podaného do výroků o vině i trestu rozhodl Krajský soud v Brně dalším napadeným rozsudkem, jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil ve výroku o náhradě škody, přičemž nově rozhodl tak, že se podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozená odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje jednak v neprovedení všech důkazů, které navrhovala (zejména znaleckého posudku ke zkoumání jejího písma za účelem vyvrácení tvrzení obžaloby, že podepsala některé listiny s nepravdivými údaji), a jednak v postupu soudů všech stupňů, které interpretovaly důkazy výhradně ve prospěch obžaloby. Namítá, že některé listiny zcela prokazatelně nevyhotovovala (např. potvrzení o zaměstnání, faktury za provedené práce apod.). Odmítá skutečnost, že by tím, že při opakovaném výslechu nevypovídala, nechtěla spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení, přičemž poukazuje na to, že sama upozornila na podezřelé jednání Marty Klusáčkové. Namítá, že s úvěrovými smlouvami se neseznámila, úvěr nečerpala, a že žádný majetkový prospěch nezískala ani nejednala v úmyslu jej získat. Je si vědoma pochybení, pokud podepsala žádosti o úvěry a možná i některou ze smluv, důvěřovala však blízké kamarádce, která ji do toho vmanévrovala. K přijetí úvěru ji přiměla osoba, která se takového jednání dopouštěla opakovaně a která zřejmě před soudem křivě vypovídala, přičemž je nepochybné, že podvedla nejen stěžovatelku, ale i peněžní ústav. Namítá též, že ačkoliv se řádně odvolala do všech vynesených výroků, odvolací soud změnil pouze výrok o škodě, aniž by rozhodl o vině a trestu.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a testu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255).
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavní soud vycházel i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek stěžovatelky, brojících proti rozsahu prováděného dokazování a způsobu hodnocení důkazů, usilujících o revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů.
Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze obecným soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Pokud nevyhověl návrhu obhajoby na ověření podpisu na druhé úvěrové smlouvě, v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil důvody, které jej k tomu vedly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou konstantní judikaturu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87), podle níž je ponecháno na úvaze soudu, v jakém rozsahu provede dokazování, musí však rozhodnout na základě dostatečných důkazů vedoucích ke spolehlivě zjištěnému skutkovému stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. §2 odst. 5 tr. ř.). Nelze spatřovat porušení zásad, které jsou dány ustanoveními čl. 36 a násl. Listiny, v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům, když z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bez důvodných pochybností usoudit. V projednávané věci měl soud k dispozici důkazy dostatečné pro spolehlivé zjištění všech znaků skutkové podstaty posuzovaného činu. Nelze mu proto důvodně vytýkat, že navržený důkaz považoval za nadbytečný. Rozhodující je, že se s důkazním návrhem vypořádal a vyložil, proč jej neprovedl.
Soud prvního stupně věnoval patřičnou pozornost i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatelky. Zabýval se i obhajobou stěžovatelky, že jen poskytla osobní údaje a podepsala nějaké listiny, že o přiznání úvěru nevěděla a žádné peníze nedostala, a vysvětlil, proč ji považuje za zcela nerozhodnou z hlediska trestní odpovědnosti a nadto vyvrácenou provedenými důkazy, a to nejen výpověďmi svědků, ale především listinnými důkazy - dvěma žádostmi stěžovatelky o úvěr a příslušnými smlouvami o poskytnutí úvěru, fiktivními potvrzeními o výši jejího příjmu a doklady o rekonstrukci bytu stěžovatelky, která se nikdy nerealizovala. Z nich je zřejmé, že stěžovatelka jako nezaměstnaná, bez adekvátního příjmu, opakovaně žádala o dva úvěry na rekonstrukci svého bytu, dvakrát jednala s pracovnicí spořitelny, které poskytla své osobní údaje a další informace nezbytné pro vyplnění žádostí o úvěr, přičemž uváděné nepravdivé informace odsouhlasila svým podpisem, takže musela vědět, co činí a jaké může mít její jednání následky. Dosáhla tak uzavření dvou úvěrových smluv, na základě nichž byly vyplaceny úvěry v celkové výši 400 000 Kč, které nebyly následně řádně spláceny.
Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací, který řešil věcně námitky stěžovatelky, uplatněné i v ústavní stížnosti, a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi vypořádal. Pokud z provedeného dokazování vyvodil, že jednání stěžovatelky je minimálně spolupachatelskou aktivitou, přičemž bez její součinnosti by k trestné činnosti a jejím následkům nemohlo dojít, nelze jeho závěru z ústavního hlediska nic vytknout. Z obsahu spisového materiálu sice vyplývá, že na trestné činnosti se výrazně podílela Marta Klusáčková (zřejmě jako organizátorka), jejíž stíhání bylo v dané věci zastaveno z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť obstarala potřebné listiny, zajistila schůzky s pracovnicí banky a inkasovala peníze, to však nemění nic na prokázané trestní odpovědnosti stěžovatelky.
Námitky, směřující proti hodnocení rozsahu a obsahu provedeného dokazování řešil i Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. V této souvislosti shledal, že učiněná skutková zjištění mají v provedených důkazech oporu, takže nelze dospět k závěru, že by soudy nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, že by jejich rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna, či by byla dokonce projevem nepřípustné libovůle. Nejvyšší soud se zabýval i námitkou stěžovatelky o neúplnosti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým nebylo zamítnuto odvolání do viny a trestu. Jeho závěr, že pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, je z ústavního hlediska akceptovatelný. Rozhodující je, že odvolací soud podrobil svému přezkumu všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně, proti nimž stěžovatelka podala odvolání, přičemž dospěl k závěru, že rozhodnutí o vině a trestu jsou na rozdíl od výroku o náhradě škody věcně správná.
Z obsahu napadených rozhodnutí tedy nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů. Stěžovatelčina argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by bylo porušeno její základní právo na soudní řízení a spravedlivý proces.
Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu