ECLI:CZ:US:2014:2.US.430.14.1
sp. zn. II. ÚS 430/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem, se sídlem Králodvorská 16, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 228/2013-549 ze dne 23. 10. 2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 P 144/2007-497 ze dne 18. 2. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 2. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva, a to právo na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 1 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a hlavy páté Listiny.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 50 P 144/2007, se podává, že napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byl nezletilý syn svěřen do výchovy matky, a otci (dále též "stěžovatel") bylo uloženo přispívat na jeho výživu částkou 1 200 Kč měsíčně. Dále bylo rozhodnuto o splatnosti výživného, o nedoplatku na výživném a o nákladech řízení. Soud tak na základě návrhu matky, kterým se domáhala změny výchovy nezletilého syna a nezletilé dcery, změnil předchozí úpravu výchovy a výživy nezletilého syna, přičemž návrh na změnu výchovy nezletilé dcery zamítl. O odvolání stěžovatele rozhodl odvolací soud dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o výchově, běžném výživném nezletilého syna a o nákladech řízení potvrdil. Změnil jej toliko ve vyčísleném nedoplatku výživného.
Stěžovatel má za to, že pro částečnou změnu rozhodnutí nebyly dány důvody, neboť v jeho poměrech se nic nezměnilo. Rekapituluje průběh řízení, v jehož rámci bylo rozhodnuto o svěření obou nezletilých dětí pro dobu před rozvodem i po rozvodu do jeho péče, přičemž návrh matky na změnu tohoto rozhodnutí byl opakovaně zamítnut s tím, že v poměrech stěžovatele nenastaly takové okolnosti, které by bránily tomu, aby děti zůstaly v jeho výchově. Dle jeho názoru je hlavním motivem podávání žádostí matky o svěření dětí do její péče ekonomický zájem, neboť požaduje stanovení výživného. Nemůže jím být zájem dětí, neboť matce nikdy ve styku s nimi nebránil. V projednávaném případě matka, poučena z předcházejících řízení, zveličila důvody, které by mohly odůvodnit změnu výchovy dětí, přičemž po celou dobu spolupracovala s pracovnicí OPD, která jí radila, jak získat děti do své péče bez ohledu na skutečné potřeby dětí, na prostředí, v němž vyrůstají a na jejich mravní vývoj. Jsou pro to uměle vytvářeny důvody a podklady. Stěžovatel se obává, že v důsledku odebrání nezletilého syna z jeho péče by mohlo dojít ke vzniku syndromu zavrženého rodiče. Na to usuzuje z postupu matky, která nesprávně informuje opatrovníka a dětské krizové centrum o nevhodnosti výchovného prostředí stěžovatele a tyto instituce sdělení matky nekriticky přejímají. Sama matka na děti působí tak, aby před soudem a před znalci tvrdily, že chtějí být v její výchově, a je zcela přirozené, že zejména nezletilý syn dává přednost méně přísné výchově matky. Je však opomíjen fakt, že matka démonizuje stěžovatele a děti nabádá, aby se s ním nestýkaly. Stěžovatel poukazuje na to, že v důsledku předběžného opatření, kterým byly děti prozatímně umístěny do péče matky, ztratil se synem kontakt. Dle jeho názoru soudy obou stupňů přistoupily na návrh matky a akceptovaly její nepravdivá tvrzení o týrání syna, přičemž manipulaci matky podlehl i nezletilý. Závěry obsažené ve znaleckých posudcích jsou dle přesvědčení stěžovatele nepravdivé, stejně jako zprávy opatrovníka a krizového centra. Odkazuje na judikát Nejvyššího soudu, upřednostňující stálost výchovného prostředí, přičemž soudy v jeho případě neprokázaly, že by byla odůvodněna potřeba změny výchovy. Soudy ani neposuzovaly zájem nezletilého na péči obou rodičů ve smyslu Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel upozorňuje též na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k tzv. opomenutým důkazům.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že ve věcech práva rodinného zasahuje jen v případech skutečně extrémních (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 349/12 ze dne 24. 7. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ustanovení §28 zákona o rodině (jenž byl rozhodným právním předpisem v dané věci) umožňuje soudu, aby při změně poměrů změnil nebo upravil dohodu či dřívější rozhodnutí soudu o výkonu rodičovských práv a povinností. Při interpretaci a aplikaci pojmu "změna poměrů" má obecný soud možnost volné úvahy, jejíž obsah Ústavní soud nepřezkoumává a zabývá se jí pouze z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala (srov. nález sp. zn. II. ÚS 519/04 ze dne 24. 3. 2005, N 64/36 SbNU 689, nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47). Je tedy na obecných soudech, aby při zohlednění všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, uvážily nejvhodnější uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1487/13 ze dne 30. 5. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v minulosti dovodil, že důvody odůvodňující změnu rozhodnutí o výchovném prostředí musí dosáhnout intenzity změny poměrů ve všech jejích aspektech (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 14/2000 ze dne 9. 3. 2000, U 5/17 SbNU 367). Ztotožnil se s názorem teorie, že s ohledem na požadavek stálosti výchovného prostředí a na zájem nezletilce na jeho další řádné výchově je změna výchovného prostředí odůvodněna jen tehdy, když dosavadní úprava již nadále nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte, když se dostane do rozporu se zájmy dítěte a se zájmy společnosti, a to zejména proto, že se mezi dítětem a rodičem, jemuž bylo svěřeno dítě do výchovy, vyvinul takový vztah, který zdárný průběh výchovy ohrožuje.
Právě na takových okolnostech obecné soudy postavily svá rozhodnutí, která stěžovatel napadá ústavní stížností. Zatímco ohledně nezletilé dcery soud prvního stupně neshledal žádný důvod ke změně jejího dosavadního výchovného prostředí, neboť dcera má i nadále ke stěžovateli pozitivní vazbu a důvěřuje mu, u nezletilého syna dospěl k opačnému názoru. Podmínky pro změnu jeho výchovy neshledal v souvislosti se zhoršenými velmi komplikovanými vztahy mezi rodiči a nemožností vzájemné komunikace, jak se snaží naznačit stěžovatel, ale v tom, že nezletilý s přibývajícím věkem (v době rozhodování soudu prvního stupně bylo nezletilému necelých 13 let) vnímá nadměrně autokratické výchovné metody stěžovatele velmi negativně, jeho požadavky není schopen plnit, a tím se dostává do stresových situací, které vyúsťují v odmítavý postoj vůči otci. I když si stěžovatel odmítá připustit jakékoliv podstatnější selhání při výchově nezletilého a jeho negativní postoj vůči své osobě přičítá nevhodnému chování matky a jejímu ovlivňování obou nezletilých, soud měl k dispozici objektivní důkazy svědčící o tom, že se vlivem jeho přístupu k nezletilému synovi (který je rozdílný od přístupu k nezletilé dceři) mezi nimi vyvinul vztah, který zdárný průběh výchovy nezletilého ohrožuje. Mimo to vycházel z několika zcela jednoznačných vyjádření nezletilého (učiněných při výslechu u znalkyň, a u opatrovníka), v nichž nezletilý výslovně uvedl, že u otce žít nechce. Rozhodujícím důkazem byla pak výpověď nezletilého v rámci soudního jednání dne 17. 1. 2013, při níž svoje tvrzení zopakoval, přičemž vysvětlil, proč se nechce se stěžovatelem ani stýkat. Důvody takového postoje nezletilého potvrdila i nezletilá dcera, která byla vyslechnuta spolu s ním. Obě děti také shodně uvedly, že by jim nevadilo ani případné rozdělení, neboť mají dostatek prostoru k častému setkávání. Dle názoru Ústavního soudu tak soud prvního stupně nepochybil, pokud vyhodnocením těchto výpovědí jednotlivě i ve spojení s dalšími provedenými důkazy (zejména znaleckým posudkem znalkyň z odvětví dětské psychologie a psychiatrie a vyjádřením kolizního opatrovníka), o jejichž objektivitě nevznikly žádné pochybnosti, dospěl k závěru o důvodnosti změny výchovného prostředí nezletilého syna.
Odvolací soud, který se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil, ostatně dokazování doplnil mj. o aktuální zprávu opatrovníka, z níž zjistil, že nezletilý, s nímž bylo hovořeno bez přítomnosti matky, spontánně uvedl, že je u matky spokojený, se sestrou se vídá často, ale se stěžovatelem se stýkat nechce, a to ani za přítomnosti sestry. Ani jeho závěrům, opřeným mj. o judikaturu Ústavního soudu, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Součástí práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, je zásada "rovnosti zbraní". Z této zásady vyplývá, že každé procesní straně má být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost, včetně důkazů, za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které se nachází její protistrana. Právo na rovné zacházení však není porušeno tím, pokud obecný soud nevyhoví některým důkazním návrhům účastníka, neboť je třeba respektovat, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu. Ten má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Tyto otázky závisí na okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47).
S přihlédnutím k tomu, že předmětné řízení je řízením nesporným, v němž obecné soudy nejsou vázány důkazními návrhy účastníků řízení a důkazní řízení stojí zčásti na jiných zásadách, než je tomu v řízení sporném, a že se odvolací soud s důkazními návrhy stěžovatele v napadeném rozsudku vypořádal a vyložil, proč jejich provedení nepovažoval za nutné, lze uzavřít, že rozhodovací důvody obecných soudů nesvědčí o tom, že by věci stěžovatele nebyla věnována přiměřená pozornost, případně že by byl nedostatečně zjištěn a posouzen skutkový stav, což by vyústilo v nesprávné právní posouzení. Poukaz stěžovatele na příslušnou judikaturu Ústavního soudu je proto nepřípadný.
Při hodnocení ústavněprávní argumentace stěžovatele opírající se o článek 32 odst. 1 a 4 Listiny Ústavní soud připomíná, že při výkladu tohoto článku je třeba přihlížet i k odstavci šestému, podle kterého jsou práva zde zakotvená v podrobnostech provedena zákonem. Přímá použitelnost ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny, který zaručuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči, nemá pro stěžovatele v projednávaném případě zvláštní význam, neboť přímo proveditelné normy jsou formulovány značně obecně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1649/13 ze dne 8. 8. 2013). Jak je uvedeno v předchozím odstavci, stran samotné interpretace a aplikace příslušných norem zákona o rodině nelze obecným soudům nic vytknout.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu