ECLI:CZ:US:2014:2.US.436.14.1
sp. zn. II. ÚS 436/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. et Mgr. Petrou Harantovou, advokátkou, se sídlem Palackého 389/7, Plzeň, proti usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. 9. 2013, č. j. 40 Nc 50/2013-79 a Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 11. 2013, č. j. 11 Co 525/2013-101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů vydaných v jeho rodinně právní věci, a to pro porušení jeho práv zaručených článkem 2 odst. 2, článkem 3 odst. 1, článkem 32 odst. 2 a 4, článkem 36 odst. 1, článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článkem 82 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článkem 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a ustanovením §26 a §27 zákona o rodině.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 11. 2013, č. j. 11 Co 525/2013-101, změnil usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. 9. 2013, č. j. 40 Nc 50/2013-79, jímž bylo k návrhu stěžovatele vydáno předběžné opatření, a to tak, že stěžovatel je oprávněn se stýkat se svou nezletilou dcerou v sudém týdnu v sobotu od 9:00 hod. do 18:00 hod., a v lichém týdnu ve čtvrtek od 12:00 hod. do 18:00 hod. Vysvětlil, že ačkoli matka nesouhlasila s nařízením předběžného opatření, což odůvodnila zdravotním stavem dcery, je zřejmé, že rodiče nezletilé nedokáží nalézt dohodu, podle které by mohl být zachován pravidelný kontakt nezletilé s otcem, a proto bylo nařízeno předběžné opatření, v němž byl respektován zájem nezletilé, která se dosud nevyrovnala se situací tak, aby mohla u otce absolvovat styk včetně přespání.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti krajskému soudu vytýká, že předchozí rodiči domluvenou střídavou péči omezil na několikahodinovou péči stěžovatele o čtyřletou dceru v rozporu s jejím zájmem. Matka tak může zcela svévolně nakládat s výchovou a péčí nezletilé, zejména ovlivňovat její postoj ke stěžovateli. Rozvržení doby styku obou rodičů s dcerou je dle názoru stěžovatele bez jakékoli zákonné opory a nezohledňuje skutečnost, že rodiče se mají na výchově a péči o dítě podílet rovným dílem. Stěžovatel byl diskriminován z důvodu pohlaví, protože krajský soud rozhodl zcela ve prospěch matky a na její návrh, kterému vyhověl v plném rozsahu tak, že převzal jí tvrzené skutečnosti a důkazy účelově vypracované na její žádost, a naopak nehodnotil důkazy předložené stěžovatelem ani nepřihlédl k názoru kolizního opatrovníka.
4. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
6. K otázce způsobilosti předběžného opatření jako opatření prozatímní povahy zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností, viz kupříkladu usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 119/98 ze dne 21. 10. 1998, U 61/12 SbNU 489) vyjadřuje tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření [§75c odst. 1 písm. a) a §102 o. s. ř.], nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě pak těmi, na které se stěžovatel výslovně odvolal.
7. Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích (kupř. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999, N 158/16 SbNU 171 a nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001, N 178/24 SbNU 327) dal zřetelně najevo, že v rámci rozhodování o nařízení předběžného opatření musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje. Současně platí, že ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Ústavní soud opětovně zdůrazňuje i důsledky toho, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření s omezenou dobou trvání (§77 o. s. ř.), které může být k návrhu zrušeno (§77 odst. 2 věta první, o. s. ř.) a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu.
8. Má-li být předběžné opatření nařízeno, musí být tím, kdo takový návrh činí, "prokázána" především - jako tomu bylo v případě nyní projednávané věci - potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků [§75c odst. 1 písm. a) o. s. ř.]; tato potřeba nastává - obecně vzato - v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro jednání, jež by vytvořilo nezvratný stav, resp. vedlo k neodčinitelným následkům. Co do podmínky "prokázání" pak platí, že jde o více než osvědčení, tedy že o důvodech potřeby prozatímní úpravy musí navrhovatel soud přesvědčit, na druhé straně však zde nemá místo dokazování v procesním smyslu, pro které z povahy věci není prostor (viz kupříkladu absence jednání). U ostatních "skutečností, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením" postačí, budou-li osvědčeny, tj. aby se jevily pravděpodobnými (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 637/05 ze dne 7. 2. 2006, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. V posuzované věci nic nenasvědčuje tomu, že by se krajský soud výše uvedenými pravidly neřídil a že by se dopustil zjevného excesu, který by byl důvodem pro zásah Ústavního soudu. Krajský soud přisvědčil stěžovateli v tvrzení, že je třeba zatímně upravit poměry účastníků, a to tak, aby byl stěžovateli umožněn styk s dcerou, pouze se neshodl se stěžovatelem na míře tohoto styku. Jak již bylo výše vysvětleno, předběžné opatření je z povahy věci založeno toliko na osvědčení rozhodných skutečností a nikoli na řádném dokazování, a proto i závěry soudu rozhodující o předběžném opatření je třeba hodnotit při vědomí této skutečnosti; současně však nelze tvrdit, že by krajský soud přijímal tvrzení matky bez výhrad, neboť neuvěřil tvrzením o vážných zdravotních problémech dcery, které údajně bránily styku dcery se stěžovatelem. Závěr krajského soudu o rozsahu styku stěžovatele s dcerou má racionální základnu a zohledňuje aktuální psychický stav dcery, tedy činí za dost povinnosti přihlížet k zájmu dítěte, jenž je předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí (srov. článek 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Skutečnost, že krajský soud vyhověl návrhu matky ohledně rozsahu styku s dcerou, sama o sobě neznamená, že by jí ve sporu stranil. Je nutno znovu připomenout, že předběžné opatření je rozhodnutím pouze dočasným, které nepředznamenává konečné rozhodnutí ve sporu, v němž bude soud zvažovat zájem stěžovatelovy dcery, který zahrnuje i úvahu o tom, jaký způsob péče rodičů a v jakém rozsahu je pro dceru nejprospěšnější.
10. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedoložil porušení svých ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu