ECLI:CZ:US:2014:2.US.438.14.1
sp. zn. II. ÚS 438/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky B. U., zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, se sídlem Brno, Burešova 6, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2012, č. j. 24 C 100/2009-120, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 13. 8. 2012, č. j. 24 C 100/2009-124, a opravného usnesení ze dne 2. 10. 2012, č. j. 24 C 100/2009-136, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2013, č. j. 1 Co 320/2012-153, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, č. j. 30 Cdo 2056/2013-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v její občanskoprávní věci z důvodu porušení práva na ochranu osobnosti a na respekt k lidské důstojnosti, zaručeného článkem 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny, článku 90 Ústavy České republiky, a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a práva na respektování soukromého a rodinného života dle článku 8 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 24 C 100/2009, se podává, že Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 1. 2013, č. j. 1 Co 320/2012-153, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2012, č. j. 24 C 100/2009-120, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 13. 8. 2012, č. j. 24 C 100/2009-124, a opravného usnesení ze dne 2. 10. 2012, č. j. 24 C 100/2009-136, jímž bylo žalované Úrazové nemocnici v Brně uloženo zaplatit stěžovatelce částku ve výši 10 000 Kč (výrok I.), jakožto náhrady nemajetkové újmy za provedení resekce kořene zubu č. 25, namísto indikovaného zubu č. 24, jejím zaměstnancem bez informovaného souhlasu stěžovatelky a bez následného poskytnutí informací o provedení tohoto zákroku. Dále jím byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba v části, v níž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky ve výši 60 000 Kč (výrok II.). Vrchní soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že poskytnutí zadostiučinění formou disciplinárního postihu lékaře a omluvou žalované nebylo dostatečné, protože došlo ke snížení důstojnosti stěžovatelky ve značné míře, a ohledně výše přiznané náhrady nemajetkové újmy v penězích se ztotožnil s jeho závěrem, že následky neoprávněného zásahu do stěžovatelčiny tělesné integrity nebyly zvlášť vážného ani dlouhodobého či trvalého rázu a jednalo se o ojedinělý zákrok, který se netýkal důležitého tělesného orgánu.
3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 11. 2013, č. j. 30 Cdo 2056/2013-212, stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu se neodchylovalo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vypořádal se s částí argumentace, která by jinak byla důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že zub č. 25 k operaci indikován nebyl, nebylo potřeba ho ošetřit a zákrok neproběhl postupem lege artis, přičemž okolnosti lékařského zákroku implikují hrubou nedbalost lékaře. Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že krajský ani vrchní soud nebraly v potaz kritéria závažnosti a intenzity při stanovování výše náhrady nemajetkové újmy, a že sankce udělená žalované nebyla dostačující ani důrazná při porovnání výše částky přiznané stěžovatelce a výše výnosů žalované, v důsledku čehož vedle funkce satisfakční neplnila funkci preventivně-sankční. Soudům též vytýká, že odmítly posuzovat otázku zásahu do jejích osobnostních práv samotným provedením nesprávného zákroku. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem hodnotí stěžovatelka jako krok přehnaně formalistický, neboť dovolání vyhovovalo požadavkům obsaženým v ustanovení §241a o. s. ř., když jako dovolací důvody stěžovatelka uvedla, že přiznané zadostiučinění nepostačuje k adekvátnímu zmírnění zásahu do osobnostních práv stěžovatelky, neplní dostatečně preventivní funkci a dostatečně nezohledňuje trend zvyšování náhrad zejména v případě závažných zásahů do lidské důstojnosti a osobní integrity.
5. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci Ústavní soud zjistil, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se způsobem, jakým obecné soudy posoudily otázku přiměřenosti výše náhrady nemajetkové újmy v penězích s přihlédnutím k její preventivně-sankční povaze.
8. Evropský soud pro lidská práva (dále též "Evropský soud") k otázce informovaného souhlasu pacienta judikoval, že provedení léčby bez souhlasu duševně způsobilé osoby je zásahem do jejího práva na fyzickou integritu a je neslučitelné s požadavkem respektu k lidské svobodě a důstojnosti, jednoho ze základních principů, na nichž je Úmluva postavena (srov. rozsudek ve věci V. C. proti Slovensku ze dne 8. 11. 2011 č. 18968/07, §105 a §107). Udělený souhlas musí být svobodný, výslovný a informovaný (srov. rozsudek ve věci Glass proti Spojenému království ze dne 9. 3. 2004 č. 61827/00, §82) a zahrnuje plné informování pacienta o jeho zdravotním stavu, podrobnostech navrhovaného zákroku a možných alternativách k němu (srov. rozsudek ve věci V. C. proti Slovensku, §112). V poměrech českého vnitrostátního právního řádu je relevantní také judikatura Nejvyššího soudu, podle které pro účely výkladu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb., dále jen "občanský zákoník") platí, že bez vědomí pacienta uskutečněný a požadavky lékařské vědy neodůvodněný operační zákrok u fyzické osoby, resp. takový zákrok provedený dokonce omylem, bude mít vždy znaky neoprávněného a ve většině případů současně též i velmi závažného zásahu do práva na ochranu osobnosti takové osoby, která má nezadatelné právo na ochranu fyzické integrity, a to bez ohledu na případné skutečně nastalé zdravotní následky zásahu (srov. rozsudek ze dne 13. 12. 2000 sp. zn. 30 Cdo 2870/2000).
9. Náhrada nemajetkové újmy v penězích plní primárně funkci satisfakční, tj. jejím účelem je přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu. Základním a určujícím hlediskem při určování výše náhrady nemajetkové újmy pak musí být hledisko závažnosti a intenzity ("blízkosti") zásahu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012, N 43/64 SbNU 491, body 33 a 34, usnesení sp. zn. II. ÚS 3894/11 ze dne 30. 5. 2012, bod 17, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Současně by však náhrada nemajetkové újmy v penězích měla plnit funkci preventivně-sankční (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012, N 43/64 SbNU 491, bod 35), protože v určitých případech může být občanskoprávní ochrana účinná jen tehdy, jestliže i výše plnění uloženého rušiteli bude postižené fyzické osobě zajišťovat nejen přiměřené zadostiučinění, odpovídající závažnosti vzniklé nemajetkové újmy, nýbrž zároveň bude svým odstrašujícím účinkem působit preventivně jak na rušitele, tak i na ostatní potenciální rušitele (srov. Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde 2004, str. 192).
10. Je především věcí obecných soudů, aby na základě zjištění učiněných v konkrétní věci, stanovily výši přiměřeného zadostiučinění. Přitom musí vzít v úvahu především hlediska závažnosti vzniklé újmy a okolnosti zásahu do osobnostních práv (§13 odst. 3 občanského zákoníku), a to jak na straně oběti, tak i na straně původce újmy. Posláním Ústavního soudu může být pouze ověření, zda napadené rozhodnutí je podloženo relevantními úvahami; Ústavní soud není povolán k tomu, aby svou judikaturou zvyšoval nebo snižoval hranice peněžních náhrad (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3894/11, bod 20). V posuzované věci krajský i vrchní soud v odůvodnění svých rozhodnutí předestřely jasné a srozumitelné úvahy, na kterých založily svůj závěr o přiměřenosti přiznaného zadostiučinění, přičemž odvolací soud ho hodnotil též s ohledem na jeho preventivně-sankční funkci. Závěry, ke kterým obecné soudy dospěly, Ústavní soud neshledal neakceptovatelnými tak, že by zakládaly prostor pro jeho kasační zásah.
11. Posouzení, zda dovolatelem nastolená otázka naplňuje kritéria přípustnosti dle ustanovení §237 o. s. ř., je primárně úkolem Nejvyššího soudu a Ústavní soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou jeho úvahu zásadně nepřezkoumává. Svůj přezkum zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nevybočil z mantinelů vymezených ústavním pořádkem například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustil svévole, své rozhodnutí neodůvodnil nebo jej odůvodnil způsobem zcela nepřesvědčivým a příčícím se pravidlům logiky, případně pokud je jeho rozhodnutí výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. usnesení ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09). Pochybení tohoto rozměru Ústavní soud v projednávané věci nezjistil, poněvadž Nejvyšší soud náležitě vysvětlil, že právní názor odvolacího soudu o preventivně-sankční funkci přiměřeného zadostiučinění koresponduje s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a tudíž přípustnost stěžovatelčina dovolání nebyla dána.
12. Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecné soudy rozhodly o výši přiznané náhrady za nemajetkovou újmu v penězích, nepřekračují hranice ústavnosti; stěžovatelce se tak existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod doložit nezdařilo.
13. Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu