ECLI:CZ:US:2014:2.US.441.14.1
sp. zn. II. ÚS 441/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Elicara, zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem, se sídlem Praha 1, Křemencova 185/1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2013, č. j. 13 Co 383/2013 - 95, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 6. 2013, č. j. 10 EC 46/2012-62, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, práva na soukromý život a lidskou důstojnost.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že k zásahu do jeho práv došlo již postupem Okresního soudu v Kladně, který vydal dne 6. 5. 2010 pod č. j. 23 C 39/2009-65 rozsudek, který nebyl řádně odůvodněn, a z toho důvodu byl následně usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010, č. j. 27 Co 364/2010-88, pro nepřezkoumatelnost zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Stěžovatel spatřuje ve vydání citovaného rozsudku soudu prvního stupně nesprávný úřední postup, v důsledku kterého se mu nedostalo dostatečného odůvodnění, a kterým byly způsobeny další průtahy ve věci. Obecné soudy dle stěžovatele pochybily v tom, že mu ústavní stížností napadenými rozhodnutími nepřiznaly jím požadované odškodnění, čímž založily diskriminaci stěžovatele oproti státu, který by měl odpovídat za porušení základní povinnosti soudu svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Stěžovatel současně namítá, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami. Taktéž zástupce stěžovatele se cítí být dotčen na svých právech, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho argumentací a připojuje se proto k ústavní stížnosti.
3. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 10 EC 46/2012, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 5. 10. 2012 se stěžovatel domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti zadostiučinění ve výši 48 000 Kč za nemajetkovou újmu, vzniklou stěžovateli v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Kladně spočívajícím v nepřiměřeně dlouhém řízení vedeném pod sp. zn. 23 C 39/2009. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 6. 2013, č. j. 10 EC 46/2012-62, byla žaloba zamítnuta. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2013, č. j. 13 Co 383/2013-95 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného soudního spisu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 nedošlo.
5. Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), se Ústavní soud zabývá opakovaně a plně respektuje, že je zcela v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle ustanovení §13 odst. 1 věty třetí citovaného zákona je nesprávným úředním postupem porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, nestanoví-li zákon žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Obecné soudy tedy posouzením, zda orgán veřejné moci činil úkony v řízení, resp. vydal rozhodnutí v přiměřené době, ověřují správnost úředního postupu. Dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), však nelze vyjádřit numericky, neboť abstraktní hranice nepřiměřenosti doby řízení není obecně určitelná. V této souvislosti lze odkázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který při rozhodování o požadavku přiměřené lhůty jako jednoho z aspektů práva na spravedlivý proces formuloval kritéria, kterými celkovou délku řízení poměřuje, a podle těchto kritérií postupuje i Ústavní soud, hodnotí-li průtahy v soudním řízení (srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, část IV./b, dostupný v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).
6. Podle přesvědčení Ústavního soudu Obvodní soud pro Prahu 2 z těchto kritérií v nyní posuzované věci vycházel, neboť v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvedl, že vzal v úvahu celkovou délku soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 23 C 39/2009 ve věci určení vlastnického práva k pozemkům, kdy soud musel zjišťovat dobrou víru a držbu žalobců od roku 1954, k tomu vyslýchal svědky a všechny čtyři účastníky řízení, prováděl velké množství listinných důkazů z let 1954 a dále, posuzoval stavební dokumentaci a podklady z katastru nemovitostí. Řízení proto bylo složitější po skutkové i právní stránce. Soud prvního stupně nespatřuje nesprávný úřední postup ani ve skutečnosti, že byl rozsudek Okresního soudu v Kladně zrušen a vrácen k dalšímu řízení, neboť se jednalo o zrušení nepravomocného rozhodnutí v rámci odvolacího řízení. V posuzované věci nebyly shledány průtahy, neboť soud ve věci činil řadu úkonů, sám stěžovatel ani jeho manželka v řízení nijak aktivně nevystupovali, ani nevyužili postup dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud, který zdůraznil, že zrušení prvostupňového rozhodnutí odvolacím soudem samo o obě nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. nezakládá. V této souvislosti odkázal odvolací soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 276/2013, a ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4671/2009. Stejně tak jako soud prvního stupně i odvolací soud posoudil význam řízení pro stěžovatele. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami, není konkretizováno, o jaké námitky by se mělo jednat. Podstatou obsahu odvolání založeného ve vyžádaném soudním spise je tvrzení stěžovatele, že pokud by soud prvního stupně rozhodl napoprvé správně, řízení by bylo kratší, a stěžovateli by nevznikla nemajetková újma. S těmito odvolacími námitkami se, jak je se shora uvedeného zřejmé, odvolací soud řádně vypořádal.
7. Ústavní soud má za to, že obecné soudy vzaly v úvahu všechna požadovaná kritéria nutná k posouzení otázky, zda se k v konkrétním případě (ne)jedná o porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době. Skutková zjištění obecného soudu a z nich vyvěrající závěr, přiměřeným způsobem odůvodněný, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a že žalobu bylo třeba z tohoto důvodu zamítnout, Ústavní soud respektoval. Ústavní soud připomíná, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu nevstupuje, ledaže by příslušné závěry obecného soudu bylo možné označit za extrémní. Stejně tak nezasahuje, není-li právní norma interpretována způsobem, který odporuje jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod, či nejde-li o právní argumentaci soudu svévolně a iracionálně vybočující z množiny možných významů zákona a z tohoto důvodu objektivně neakceptovatelnou. O takový postup v projednávané věci nešlo.
8. Ohledně tvrzení JUDr. Davida Máši, že se jako advokát stěžovatele cítí dotčen na svých právech tím, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho "významnými argumenty" a namítl zásah do svého práva na podnikání a na základní lidskou důstojnost, Ústavní soud konstatuje, že i kdyby se jednalo ze strany advokáta o návrh řádně podaný a byla splněna podmínka povinného právního zastoupení, jednalo by se o návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Tato skutečnost byla zástupci stěžovatele již dříve sdělena v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3399/13, s tím, že advokát není účastníkem soudního řízení, a proto nemůže být ve smyslu uváděném zástupcem stěžovatele zasaženo ani do jeho ústavně zaručených práv. Ústavní soud proto i v nyní projednávané věci od neúčelného odstraňování vad návrhu upustil.
9. Vzhledem k tomu, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu