ECLI:CZ:US:2014:2.US.444.14.1
sp. zn. II. ÚS 444/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 4560/2011-392 ze dne 19. 11. 2013, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 398/2010-335 ze dne 19. 11. 2010, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 21 C 153/2002-295 ze dne 6. 5. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 21 C 153/2002, se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo výrokem I. určeno, že žalobce (Robert Bubník) je vlastníkem pozemku parc. č. X1, odděleného z pozemku parc. č. X2 v tomto výroku specifikovaným geometrickým plánem, pozemku parc. č. X3 a pozemku parc. č. Y1, odděleného z pozemku parc. č. Y2 (všech blíže popsaných ve výroku I.), výrokem II. byl zamítnut návrh na určení, že vlastníkem předmětných pozemků je stěžovatel (Hlavní město Praha, v původní věci jako žalovaný), výrokem III. bylo určeno, že vlastníkem zbývající části pozemku parc. č. X2 a pozemku parc. č. Y2 tak, jak jsou vyznačeny v geometrickém plánu, je stěžovatel. K odvolání stěžovatele vůči výrokům I. a II. rozhodnutí soudu prvního stupně Městský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem uvedené výroky ve vztahu ke stěžovateli potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že v jeho případě došlo při interpretaci podústavního práva k porušení principů spravedlivého procesu, a to jak v rovině skutkové, tak i právní. Má za to, že soud prvního stupně vyvodil z provedeného dokazování nesprávné skutkové závěry o tom, že stát s předmětnými pozemky nenakládal jako vlastník a nehospodařil na nich. Dle něj provedené důkazy svědčí o tom, že se o pozemky staral. Žalovaný byl dlouho v dobré víře, že je jejich vlastníkem, ze strany žalobce bylo jeho vlastnictví zpochybněno až v době, kdy se v katastru nemovitostí objevil duplicitní zápis. Žalobce se proto měl předmětných pozemků domáhat dle restitučních předpisů, nikoliv cestou určovací žaloby. Rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za překvapivé, neboť ho soud nepoučil o tom, že má prokázat, že se stát či stěžovatel o pozemky staral. Soud odvolací vyšel pouze z duplicity zápisu v katastru nemovitostí a označil za irelevantní, zda stát či stěžovatel pozemky fakticky spravoval. Dle stěžovatele i Nejvyšší soud vyšel mylně ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a již z toho důvodu nemohl učinit správné právní závěry. Stěžovatel zdůrazňuje, že stát před rokem 1989 nemovitosti převzal, byť zřejmě bez právního důvodu, a protože žalobce neuplatnil ve lhůtě restituční nároky, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů. Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, v níž je zastáván názor o přednosti restitučních předpisů před obecnými předpisy.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem připomíná, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud se stejně tak nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavními zákony. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, což v daném případě - s ohledem na stížnostní argumentaci - znamená především ověřit, zda obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud vytýkané, do ústavní roviny zasahující pochybení obecných soudů, neshledal.
K samotné stěžovatelově argumentaci lze podotknout, že se převážně jedná o námitky, které byly uplatněny již v průběhu předcházejícího řízení a se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že se spornými otázkami podrobně zabývaly, svoje argumenty v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlily a opřely je o příslušná zákonná ustanovení, která standardním způsobem vyložily. Podle názoru Ústavního soudu jsou právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy výrazem jejich nezávislého rozhodování a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti.
Zásadní otázku, jež soudy obou stupňů řešily a kterou Nejvyšší soud označil za otázku zásadního právního významu, neboť nebyla ve všech souvislostech reflektujících poměry souzeného případu v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, bylo posouzení, zda má žalobce na jím požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") v tehdy platném znění. V projednávané věci bylo totiž zjištěno, že v katastru nemovitostí je duplicitní zápis vlastnického práva k předmětným pozemkům, kdy je jako jejich vlastník zapsán jednak žalobce, který pozemky nabyl na základě výsledků dědického řízení po zůstavitelce, zemřelé 1. 11. 1960, jednak do 1. 1. 1990 stát a následně stěžovatel na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, kdy zápis vlastnického práva státu byl založen postupem podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (k převzetí pozemků mělo dojít bez právního důvodu).
Zatímco stěžovatel po celou dobu řízení namítal (a činí tak i v ústavní stížnosti), že žalobce se měl domáhat nápravy vzniklého stavu prostřednictvím restitučních předpisů a nikoliv cestou určení vlastnického práva dle §80 písm. c) o. s. ř., obecné soudy dospěly ke shodnému závěru, že v tomto konkrétním případě tzv. restituční aspekt nebrání žalobci domáhat se určení vlastnického práva postupem dle obecných předpisů. Jejich závěry Nejvyšší soud v napadeném rozsudku plně potvrdil. Vyšel ze smyslu judikatury vymezené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 (www.nssoud.cz) a v navazující soudní judikatuře, kterým je zabránit tzv. určovacím žalobám opírajícím se o ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. v tehdy platném znění tam, kde se oprávněná osoba mohla domáhat ochrany svých práv podle restitučních předpisů a kdy takový postup bylo od ní možné také v poměrech konkrétního případu objektivně požadovat, současně však, stejně jako nalézací soudy musel přihlédnout ke specifikům dané věci. Žalobce byl totiž až v roce 2001 objektivně informován o duplicitním zápisu vlastnického práva, který byl zjištěn při identifikaci parcel pozemkového katastru a katastru nemovitostí. Do té doby neměl žádné informace o tom, že by pozemky přešly na stát bez právního důvodu, že by k nim stát vykonával vlastnické právo a že by se měl domáhat ochrany vlastnického práva cestou restitučních předpisů (šlo o pozemky odlišně označené na různých listech vlastnictví, které bez dalšího neumožňovaly identifikaci ve směru, že by mělo jít o pozemky shodné).
Ústavní soud zdůrazňuje, že z hlediska své zmíněné pravomoci jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu jako vrcholného soudního orgánu sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad právních předpisů z oblasti podústavního práva. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i Nejvyšší soud povinen interpretovat a aplikovat právní předpisy vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, což Nejvyšší soud v projednávaném případě dodržel.
Závěr obecných soudů o existenci naléhavého právního zájmu koresponduje i s judikaturou Ústavního soudu, zabývající se vztahem ochrany vlastnického práva podle restitučních a obecných předpisů a vyjadřující se v určitých případech ve prospěch možnosti domáhat se ochrany vlastnického práva podle předpisů obecných [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 42/09 ze dne 29. 12. 2009 (N 260/55 SbNU 509), nález sp. zn. I. ÚS 709/09 ze dne 20. 10. 2009 (N 222/55 SbNU 85), nález sp. zn. I. ÚS 2299/13 ze dne 22. 4. 2014]. Aniž by Ústavní soud opakoval východiska, na nichž své závěry postavil, neboť tato jsou v dostatečné míře rekapitulována v napadených rozhodnutích, zejména v rozsudku Nejvyššího soudu, pouze připomíná, že z ústavněprávního hlediska (s ohledem na princip právní jistoty) není akceptovatelné, aby vlastnické právo žalobce konajícího v důvěře ve veřejnoprávní evidenci, za jejíž správnost odpovídá stát, a legitimně se domnívajícího, že je vlastníkem předmětných pozemků, bylo mnoho let po uplynutí lhůty k podání restitučního návrhu zpochybněno soudy (jinými státními orgány v jiném řízení) právě odkazem na údajnou možnost v minulosti dosáhnout restituce. Stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 nedopadá na situaci, v níž byla založena (a po velmi dlouhou dobu trvala) dobrá víra jednotlivců jednajících v důvěře ve správnost aktů veřejné moci, které ve lhůtě pro podání restitučního návrhu stvrzovaly existenci jejich vlastnického práva (viz nález sp. zn. IV. ÚS 42/09). Jestliže tedy státní orgány opakovaně potvrdily vlastnictví žalobce k předmětným pozemkům, které měly být ve vlastnictví samotného státu, jenž je zřejmě převzal bez právního důvodu, musí jít důsledky takového postupu především na úkor státu a jeho orgánů.
Obecné soudy tedy postupovaly ústavně konformním způsobem, pokud dospěly k závěru, že se žalobce může domáhat ochrany svého vlastnického práva postupem dle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. v tehdy platném znění.
Pokud stěžovatel namítá, že soud prvního stupně vyvodil z provedeného dokazování nesprávné skutkové závěry o tom, že stát s předmětnými pozemky nenakládal jako vlastník a nehospodařil na nich, přičemž tvrdí, že rozhodnutí pro něj bylo překvapivé, neboť měl být poučen o tom, že neunesl důkazní břemeno, z obsahu spisového materiálu vyplývá, že ze strany soudu prvního stupně se účastníkům poučení o důkazní povinnosti dostalo opakovaně. Již při jednání dne 18. 10. 2005 byl stěžovatel vyzván, aby prokázal rozhodné skutečnosti k vlastnictví předmětných pozemků a dále aby doložil, jakým způsobem bylo s předmětnými pozemky nakládáno v období od 25. 2. 1948, přičemž ho poučil, že neunesení břemene tvrzení a důkazního může mít za následek pro něj nepříznivé rozhodnutí ve věci. Při jednání konaném dne 18. 3. 2010 soud účastníky upozornil na závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/2009, z čehož muselo být stěžovateli zřejmé, jakou cestou se bude řízení ubírat. Při jednání konaném dne 6. 5. 2010 byli účastníci poučeni o tom, že rozhodné skutečnosti a důkazy musí být uvedeny ještě před tím, než bude ve věci vyhlášeno rozhodnutí, přičemž zástupci účastníků prohlásili, že nebudou doplňovat skutková tvrzení a označovat důkazy. Ze strany soudu tak byla dostatečně zajištěna předvídatelnost jeho postupu v řízení a rozhodnutí a tvrzení stěžovatele o překvapivosti rozhodnutí nemůže obstát. Soud prvního stupně přitom vyšel ze skutkových zjištění, která odpovídají provedenému dokazování. Od těchto zjištění se odvolací soud neodklonil, byť je nepovažoval za relevantní. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší, aby skutková zjištění, vyvozená z řádně provedeného dokazování, přehodnocoval.
Je tedy namístě shrnout, že se stěžovateli nezdařilo doložit existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu