ECLI:CZ:US:2014:2.US.455.14.1
sp. zn. II. ÚS 455/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele statutárního města Olomouc, se sídlem Horní náměstí 583, Olomouc, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, č. j. 12 Co 260/2012-387 ze dne 22. 11. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž měla být porušena jeho základní ústavní práva garantovaná čl. 2 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel má za to, že oznámení o jednostranném zvýšení nájemného, které jako vlastník bytů rozeslal nájemcům, splňovalo všechny zákonem vyžadované náležitosti, přičemž žádným právním předpisem není uloženo, aby v něm byla uvedena výměra bytu. Poukazuje na skutkově i právně zcela totožnou věc týkající se jiného bytu v domě, kdy Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci konstatoval, že napadené oznámení je platné. Upozorňuje též na to, že nájemci bytu jednostranné zvýšení nájemného na r. 2009 a r. 2010 akceptovali, přestože oznámení bylo obsahově stejné jako na následující roky, proti kterým účelově podali žalobu na určení neplatnosti. I po zvýšení nájemného by však tito nájemci byli stále velmi výrazně pod sazbami nájemného u bytů v majetku stěžovatele. Napadeným rozhodnutím tak bylo porušeno jeho vlastnické právo ohledně braní užitků, tedy velmi zásadním způsobem bylo omezeno jeho právo na vybírání nájemného.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 25 C 452/2010, se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci č. j. 25 C 452/2010-350 ze dne 7. 3. 2012 bylo určeno, že jednostranné zvýšení nájemného provedené žalovaným (dále jen "stěžovatel") vůči žalobcům dne 13. 9. 2010 pro období od 1. 1. 2011 je neplatné (výrok I.), dále byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobci budou nadále platit nájemné pro každý kalendářní měsíc ve výši 1 334 Kč podle výměru na rok 2010 (výrok II.), a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. O odvolání stěžovatele podaném proti vyhovujícímu výroku a výrokům o nákladech řízení rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním [v němž uplatnil dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř], které Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 2273/2013-421 ze dne 14. 11. 2013 odmítl jako nepřípustné, přičemž postupoval podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadeného rozsudku i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o neplatnosti jednostranného oznámení o zvýšení nájemného (dále jen "Oznámení"), k němuž soud dospěl výkladem příslušných ustanovení zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon č. 107/2006 Sb."). Ve svých argumentech ovšem pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů a zvláště pak soudu Nejvyššího ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Je to právě Nejvyšší soud, kterému přísluší zajišťovat zákonnost rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování zaujímá stanoviska, resp. soudní judikaturu sjednocuje v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu Ústavnímu soudu nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V reakci na námitky stěžovatele proto Ústavní soud posuzoval pouze to, zda napadený výklad dotčených ustanovení nepřípustně nepostihuje některé ze základních práv a svobod stěžovatele, tedy zda není výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován. Takové pochybení ovšem nezjistil.
Odvolací soud vyšel, stejně jako soud prvního stupně, ze zjištění, že stěžovatel provedl po převzetí bytu v lednu 2009 přeměření prostor užívaných žalobci a určil jeho výměru. Následně vydal evidenční list, ve kterém však výměra prostor tomuto přeměření neodpovídala, přičemž v průběhu řízení před soudem prvního stupně byla znaleckým posudkem zjištěna opět zcela jiná výměra prostor užívaných žalobci. Za této situace se plně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že stěžovatel chybně určil podlahovou plochu bytu, resp. že žalobci výměru podlahové plochy bytu důvodně zpochybnili, což byla okolnost, k níž muselo být přihlédnuto při posuzování platnosti Oznámení.
Závěr o chybné výměře bytu stěžovatel nezpochybňuje. Nesouhlasí však s konečným závěrem o neplatnosti Oznámení právě z důvodu neuvedení výměry podlahové plochy bytu, neboť má za to, že takovou náležitost zákon č. 107/2006 Sb. ani vzor vydaný Ministerstvem pro místní rozvoj nevyžaduje.
Právní názor odvolacího soudu však plně vychází z judikátu Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 17. 9. 2012 sp. zn. 26 Cdo 2305/2011), na nějž je v napadeném rozhodnutí odkazováno, a který v usnesení, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, připomíná i dovolací soud. Nejvyšší soud v něm řešil otázku, zda v případě, kdy pronajímatel vycházel při výpočtu nájemného z nesprávného údaje o podlahové ploše bytu, je uvedení výměry bytu obligatorní náležitostí Oznámení podle ustanovení §3 odst. 5 zákona č. 107/2006 Sb., tedy zda v takovém případě musí být z odůvodnění Oznámení (mimo jiné) zřejmé, z jaké výměry podlahové plochy bytu pronajímatel při určení výše zvýšeného nájemného vycházel. Výkladem ustanovení §3 odst. 5 věty první zákona č. 107/2006 Sb. s přihlédnutím ke koncepci uvedeného zákona shledal, že výchozí konstantou pro učení zvýšeného měsíčního nájemného je cena nájemného za 1 m2 podlahové plochy konkrétního bytu, přičemž dalším rozhodným údajem, od něhož se odvíjí celková částka zvýšeného měsíčního nájemného, je jeho podlahová plocha, s níž citovaný zákon počítá v §2 písm. d), §3, §4 a příloze. Z uvedeného vyvodil, že z odůvodnění Oznámení v řešeném případě musí dostatečně určitě vyplývat, jaká je podlahová plocha bytu, z níž pronajímatel při stanovení zvýšeného nájemného vycházel, přičemž tento údaj je důležitý i pro nájemce, aby si mohl překontrolovat správnost zvýšení nájemného a v závislosti na tom zvážil podání žaloby na neplatnost Oznámení dle §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb.
Uvedený závěr nelze považovat za výsledek interpretace svévolné. Z ustanovení §3 odst. 5 zákona č. 107/2006 Sb. vyplývá pro pronajímatele povinnost zdůvodnit zvýšení nájemného tak, aby z něj bylo zřejmé, že výše nájemného byla stanovena na základě maximálního přírůstku nájemného. Této povinnosti nelze dostát, pokud jeden z předpokladů řádného stanovení výše nájemného, tj. podlahová výměra bytu, vyjádřená v §3 odst. 3 uvedeného zákona počtem metrů čtverečních, není správný. Neobsahovalo-li tedy Oznámení konkrétní údaje, z nichž stěžovatel vycházel, tak, aby si žalobci mohli překontrolovat jejich správnost, obecné soudy nepochybily, pokud shledaly Oznámení neplatným.
Poukaz stěžovatele na rozhodnutí téhož soudu, týkající se jiného bytu v domě (rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 21. 5. 2013, č. j. 12 Co 319/2013-488), v němž bylo konstatováno, že napadené oznámení je platné, není případný. Závěry v něm uvedené nejsou na posuzovanou věc aplikovatelné pro odlišnou skutkovou situaci, neboť pronajímatel vycházel na rozdíl od nyní projednávaného případu, kdy výměra podlahové plochy byla důvodně zpochybněna, ze správně stanovené podlahové výměry bytu, s níž nájemkyně bez výhrad vyjádřila písemně svůj souhlas.
Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak dospěl k závěru, že odvolací soud interpretoval příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Sama skutečnost, že svůj závěr opřel o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení ve stížnosti tvrzených ústavních práv.
Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu