ECLI:CZ:US:2014:2.US.4674.12.1
sp. zn. II. ÚS 4674/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti PhDr. Ladislavy Rambouskové, zastoupené Prof. nzw. doc. JUDr. Karlem Klímou, CSc., advokátem se sídlem Hradčanské nám. 12, 119 01 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2012, sp. zn. 29 Co 98/2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 26 C 378/2009-128 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi, Generali Pojišťovně, a.s. částku 615 513 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení, a to z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v poskytnutí stěžovatelce pojistného plnění jako odškodnění za pochybení advokáta, který svou vinou podal v jiném sporu, v němž stěžovatelku zastupoval, opožděně dovolání, ač se tak zavázal učinit. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil.
Obě napadená rozhodnutí obecných soudů vycházejí z právního posouzení, že částka, již stěžovatelka obdržela od pojišťovny, je bezdůvodným obohacením, kdy příslušná pojišťovna plnila pouze v mezích pojistného vztahu vůči advokátovi, a to na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 35 Co 550/2006. Tento rozsudek však byl rozsudkem Nejvyššího soudu v ČR ze dne 16. 10. 2008, č. j. 25 Cdo 4495/2007-151, zrušen, a bylo tak plněno na základě právního důvodu, který odpadl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. V ní zejména namítla, že ani výše citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu, ani zpětvzetím žaloby po jeho vynesení nedošlo k odpadnutí právního důvodu k jí poskytnutému plnění z pojistné smlouvy. Stěžovatelka dále odmítla argumentaci obou soudů, že dovolání, které měl podat ve prospěch stěžovatelky JUDr. Josef Bajcura, by bylo neúspěšné a že advokát nepodáním dovolání nepochybil takovým způsobem, aby ze strany žalobce jako pojistitele vznikla povinnost plnit žalované (stěžovatelka) jako poškozené. K tomu stěžovatelka uvedla, že soudu nepřísluší spekulovat, jak by bývalo bylo dopadlo dovolání, kdyby advokát s klientkou domluvené a jím přislíbené dovolání byl podal, a na této spekulaci pak zakládat závěr o existenci bezdůvodného obohacení ze strany stěžovatelky. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutno podotknout, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecného soudnictví, nelze na něj pohlížet jako na další odvolací instanci. Cílem jeho činnosti je pouze ochrana ústavně zaručených lidských práv a základních svobod jednotlivce, která by mohla být rozhodnutími orgánu veřejné moci dotčena či omezena. Úlohou Ústavního soudu tak není obecné soudy při výkladu práva a při hodnocení skutkových okolností a důkazů nahrazovat [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale zejména posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo v extrémním nesouladu s prováděným dokazováním nebo popírající samotnou existenci ústavně zaručených práv stěžovatele.
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které již zazněly v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy vypořádaly, resp. představuje toliko polemiku se skutkovým či právním hodnocením, které v napadených rozhodnutích vyjádřily, a to především k interpretaci jednotlivých smluvních ustanovení. Avšak samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým obecné soudy věc vyřešily, ústavní stížnost důvodnou nečiní.
Pokud jde o stěžovatelčinu námitku, že výše citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu nedošlo k odpadnutí právního důvodu k jí poskytnutému plnění z pojistné smlouvy, lze tomuto názoru přisvědčit pouze potud, že ačkoliv bylo pravomocné rozhodnutí soudu, o které se plnění pojišťovny opíralo, prolomeno tímto kasačním zásahem dovolacího soudu, předmětný spor (věc) byl(a) vrácen(a) odvolacímu soudu k dalšímu řízení, které bylo usměrněno právním názorem vyjádřeným Nejvyšším soudem v tomto zrušujícím rozsudku a které mělo vést k vydání pravomocného rozhodnutí ve věci. Ústavní soud ovšem nepřehlédl, že stěžovatelka vzala svůj žalobní návrh zpět po vynesení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, což odůvodňovala tím, že není důvodu spor dále vést, předmět řízení odpadl, tedy žalovaná částka jí byla na základě tehdy již zrušeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2007 vyplacena, a řízení bylo pravomocným usnesením Městského soudu v Praze zastaveno.
Stěžovatelka tak v situaci, kdy v důsledku kasačního zásahu dovolacího soudu pozbyla jediný právní titul k obdrženému plnění, vzala svoji žalobu zpět a procesně si uzavřela cestu k vynesení samotného rozhodnutí ve věci, byť by, soudě dle vzpomínaného právního názoru dovolacího soudu, patrně vyznělo v její neprospěch (což zřejmě i bylo motivací a taktikou stěžovatelky v daném procesním stádiu). Není tak namístě úvaha, že k odpadnutí právního důvodu nedošlo (ani) zpětvzetím žaloby a zastavením řízení. Totiž má-li právní důvod plnění svůj odraz v právním titulu (zde soudním rozhodnutí), není možné je od sebe dále odlišovat v tom smyslu, že dojde-li ke zrušení či změně posledně uvedeného, nelze současně uzavřít, že to nemá vliv na trvání právního důvodu, resp. že právní důvod může jako svébytný prvek za takových okolností existovat či vyvolávat jakékoli účinky bez něj (tj. v souzeném případě nemůže být pro existenci právního důvodu pojistného plnění bezvýznamné zrušení právního titulu, na jehož základě bylo /teprve/ plněno). Na tom ničeho nemůže změnit ani skutečnost, že jde o rozhodnutí deklaratorní, a nikoli konstitutivní povahy.
Není proto divu, že se otázkou existence právního titulu ohledně inkasované částky obecné soudy zabývaly právě v rámci sporu mezi stěžovatelkou a pojišťovnou, jehož výsledkem jsou nyní napadená rozhodnutí. Z předchozího sporu mezi stěžovatelkou a advokátem totiž žádný právní titul nevyvstal. Jak Obvodní soud pro Prahu 5, tak Městský soud v Praze existenci právního titulu neshledaly, a proto vzniku nároku stěžovatelky na náhradu škody v důsledku pochybení advokáta nepřisvědčily, na čemž Ústavní soud nic protiústavního neshledává.
I když se tedy zpětvzetí žaloby po vynesení zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu mohlo ve své době a v kontextu daného řízení celkově jevit jako výhodná procesní ("exit") strategie, a to nejen s přihlédnutím k hrozícímu neúspěchu ve věci samé, nýbrž i v relaci k případné povinnosti k náhradě protistraně nákladů řízení před soudy všech stupňů, s tímto neúspěchem nevyhnutelně spojeným, současně bylo třeba vážit, jak se takový postup může promítnout do jiných právních vztahů, resp. do právního vztahu mezi stěžovatelkou a předmětnou pojišťovnou. Těchto důsledků si tehdy též právně zastoupená stěžovatelka musela být vědoma či s nimi minimálně mohla být srozuměna. Expressis verbis, "včasné vyklizení" procesní pozice účastníkem mu může přinést momentální zisk, ale v dlouhodobém horizontu se může ukázat jako neprozíravé a působící negativní dopady, obzvláště ve vícestranných právních vztazích. Stěžovatelka tak nepochybně měla právo vzít žalobu zpět, sledujíc v dané fázi civilního procesu vlastní prospěch, avšak následků tohoto svého rozhodnutí si v rámci trojstranných právních vztahů mezi ní, advokátem a pojišťovnou musela nebo alespoň mohla být vědoma.
Dalšími argumenty stěžovatelky se již Ústavní soud nezabýval, neboť by samy či ve vzájemném spojení nemohly vést k jinému výsledku. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. května 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu