ECLI:CZ:US:2014:2.US.468.14.1
sp. zn. II. ÚS 468/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti K. Š., t. č. ve Věznici Příbram, zastoupeného Mgr. Monikou Sedlákovou, advokátkou, se sídlem T. G. Masaryka č. 2, Příbram I, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 14 To 9/2014-42 ze dne 8. 1. 2014, a usnesení Okresního soudu v Příbrami č. j. 0PP 192/2013-26 ze dne 3. 12. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 2. 2014 a kvalifikovaně doplněnou podáním ze dne 26. 3. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel vykonává ve Věznici Příbram tři postupně uložené tresty odnětí svobody v trvání 22 měsíců, 20 dnů a 12 měsíců, z nichž si odpykal již více než polovinu. Podáním doručeným Okresnímu soudu v Příbrami požádal o podmíněné propuštění z výkonu těchto trestů. Napadeným usnesením soudu prvního stupně byla podle §331 odst. 1 tr. řádu (dále jen "tr. ř.") a §88 odst. 1 tr. zákoníku tato žádost zamítnuta a následná stížnost byla dalším napadeným rozhodnutím stížnostního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na stanovisko Komise pro podmíněné propuštění ze dne 25. 11. 2013, svědčící v jeho prospěch, k němuž soudy nepřihlédly ani je nijak nehodnotily. Přitom z něj vyplývá, že stěžovatel má po propuštění z výkonu trestu zajištěno bydlení u své družky, která má v úmyslu spolu s ním pečovat o jeho nezletilého syna, a že má zajištěno zaměstnání. Soudy nepřihlédly ani k osvědčení o rekvalifikaci, které svědčí o tom, že se připravuje vést na svobodě řádný život. Zohlednily sice skutečnost (zjištěnou z doporučení k podmíněnému propuštění vypracovaného ředitelem dětského domova, v němž je dlouhodobě umístěn nezletilý syn stěžovatele), že synův zdravotní stav je vážný, nevzaly však v úvahu další uváděnou skutečnost, že by byl pravděpodobně své povinnosti platit příspěvek na výživu syna zbaven, pokud by dodal potvrzení o výši svého příjmu, a k naplnění skutkové podstaty trestného činu by tedy nedošlo (výživné nemohl platit, neboť mu po uhrazení závazků zbylo 600 Kč na měsíc). Poukazuje též na to, že ve vězení pracuje a dobrovolně synovi posílá 200 Kč měsíčně na uhrazení dluhu na výživném. Uvádí, že ho se synem váže silná citová vazba a jeho propuštění by na syna mělo jistě pozitivní vliv, neboť se hodlá na jeho výchově podílet. Všechny tyto skutečnosti mají dle názoru stěžovatele zásadní vliv na nezávislé posouzení, zda se napravil a je připraven vést na svobodě řádný život. Soudy však k důkazům svědčícím v jeho prospěch nepřihlédly, resp. je nehodnotily objektivně. Stížnostní soud ani uspokojivě neodůvodnil, jak dospěl k závěru, že nelze reálně očekávat, že stěžovatel povede řádný život a že příprava na propuštění nespočívá na reálných plánech. V závěru stížnosti poukazuje na nálezy Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů a nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, které jsou na daný případ aplikovatelné.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval otázkou aplikace ustanovení §88 trestního zákoníku či v podstatě shodného ustanovení §61 trestního zákona (č. 140/1961 Sb.) a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 611/2000, II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/2001, nověji pak sp. zn. III. ÚS 1280/08, III. ÚS 590/09, III. ÚS 458/09, III. ÚS 1845/09 či III. ÚS 338/10, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ve svých rozhodnutích zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.
V souvislosti se stanovením limitů ústavněprávního přezkumu takových rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09, sp. zn. III. ÚS 338/10, http://nalus.usoud.cz). Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění Úmluva nezaručuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09, dostupné tamtéž). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Ke zrušujícímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že se soudy zabývaly všemi okolnostmi podstatnými pro posouzení žádosti stěžovatele. Zvažovaly jak důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele tak i důkazy, které v jeho prospěch nevyznívají. První skupinu důkazů však nemohly hodnotit izolovaně, jak činí stěžovatel, ale spolu s ostatními provedenými důkazy. Pokud po řádném zhodnocení obou skupin důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech dospěly k závěru, že stěžovatel nesplňuje jednu ze zákonných podmínek pro podmíněné propuštění, a to prognózu vedení řádného života v budoucnu, nelze jejich řádně odůvodněnému závěru nic vytknout.
Stěžovatel dovozuje své polepšení z kladného doporučení komise pro podmíněné propuštění, z dobrého hodnocení z výkonu trestu a z vyjádření ředitele zařízení, kde je dlouhodobě umístěn jeho syn a namítá, že k nim soudy nepřihlédly. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je však patrné, že soudy nejenže měly tyto důkazy k dispozici, ale v rámci hodnocení všech relevantních skutečností k nim také zaujaly patřičné stanovisko. Odkaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu týkající se opomenutých důkazů je tak nepřípadný. Soudy nezpochybnily skutečnost, že se stěžovatel velmi dobře adaptoval na prostředí vězeňského režimu, že navázal kontakt se zařízením, kde jsou umístěny jeho děti a že má příslib zaměstnání a bydlení. Po zhodnocení dalších důkazů však vysvětlily, proč z jejich pohledu převažuje negativní přesvědčení ve vztahu ke splnění zákonné podmínky, že lze od stěžovatele očekávat, že v budoucnu povede řádný život. S ohledem na sklony stěžovatele k páchání trestné činnosti převážně majetkového charakteru, vyplývající z přechozích odsouzení, má jeho chování po dobu výkonu trestu i dle názoru Ústavního soudu spíše podpůrný význam, neboť je výrazně determinováno režimem věznice. V této souvislosti je relevantní zjištění, že stěžovatel byl v jednom případě z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn; šance, aby prokázal své polepšení, však nevyužil, neboť ve zkušební době spáchal další trestnou činnost a byl mu nařízen výkon zbytku trestu. Z uvedeného je zřejmé, že riziko recidivy je u stěžovatele natolik vysoké, že nelze reálně očekávat, že v případě podmíněného propuštění povede na svobodě řádný život.
Poukaz stěžovatele na vážný zdravotní stav syna, o něhož hodlá po propuštění pečovat, není přiléhavý, neboť jeho syn byl vážně nemocný již v době, kdy spáchal trestnou činnost, za niž je ve výkonu trestu, a která mimo jiné spočívala v tom, že vůči němu neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost. Argumentem, že výživné nemohl platit z objektivních důvodů, by se jistě zabýval soud rozhodující o jeho vině; v řízení o podmíněném propuštění již není relevantní.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není právem, ale privilegiem závislým na soudcovském uvážení, při němž obecný soud zohledňuje aspekty resocializační a nápravné i ochrannou funkci trestu odnětí svobody. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy podrobně odůvodnily, proč na základě provedených důkazů neshledaly dostatečnou záruku, že by se stěžovatel v případě podmíněného propuštění vyvaroval další trestné činnosti. Jejich rozhodnutí tak nelze považovat za nedostatečně odůvodněné, jak tvrdí stěžovatel.
Přístup k soudu na základě žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stěžovateli odepřen nebyl, ve veřejném zasedání byl vyslechnut a měl k dispozici i opravný prostředek, kterého využil. Nelze tak dospět k závěru, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu