ECLI:CZ:US:2014:2.US.469.14.1
sp. zn. II. ÚS 469/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Miroslava Špadrny, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Spálená 14, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2013, č. j. Ncd 200/2013-360, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena základní práva, garantovaná v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. listopadu 2013, č. j. Ncd 200/2013-360, zamítl návrh žalobce (stěžovatele) na delegaci vhodnou podle §12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Důvodem pro podání návrhu ze strany žalobce byla skutečnost, že projednávaná věc se týká soudce Městského soudu v Praze JUDr. Jana Klášterky, který má kolegiální vztah k ostatním soudcům tohoto soudu, takže je důvodná obava, že soudci Městského soudu v Praze nebudou věc rozhodovat nestranně. Žalovaná (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ČR) s návrhem žalobce nesouhlasila zejména s poukazem na zásadu zákonného soudce. Vrchní soud v Praze v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že typickým důvodem vhodnosti ve smyslu §12 odst. 2 o. s. ř. může být skutečnost, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána hospodárněji a rychleji. V této souvislosti poukázal na to, že Městský soud v Praze - jako soud příslušný k řízení o odvolání v dané věci - je s případem řádně obeznámen a provedl již celou řadu úkonů. Přikázáním věci jinému soudu by nebylo dosaženo účelu sledovaného §12 odst. 2 o. s. ř. Dále zdůraznil, že pro posouzení vhodnosti delegace je významný nesouhlas žalované, neboť využití zákonné výjimky z principu zákonného soudce by nemělo jít k tíži účastníka řízení, který s delegací věci projevil nesouhlas (zde poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2856/07; pozn. správně měla být uvedena sp. zn. III. ÚS 2853/07). Vrchní soud v Praze rovněž připomněl, že návrhu žalobce na přikázání věci z důvodu vhodnosti předcházel návrh na přikázání věci z důvodu nutnosti (§12 odst. 1 o. s. ř.), kdy žalobce vznesl námitku podjatosti vůči všem soudcům Městského soudu v Praze. O tomto návrhu bylo Vrchním soudem v Praze rozhodnuto tak, že soudci Městského soudu v Praze nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věci, a proto ani nebylo na místě přikázat věc jinému soudu podle §12 odst. 1 o. s. ř.
II.
3. Stěžovatel v poměrně obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces. Nejprve obšírně popisuje okolnosti, z nichž odvozuje svůj nárok na přiměřené zadostiučinění, jehož se po žalované domáhá ve stávajícím řízení. Tento nárok podle stěžovatele vyplývá z nevhodného chování soudce Městského soudu v Praze JUDr. Jana Klášterky vůči stěžovateli v rámci jiného řízení. Ve vztahu k samotnému ústavní stížností napadenému rozhodnutí stěžovatel namítá, že Vrchní soud v Praze se nevypořádal s jím tvrzenými důvody pro delegaci vhodnou a v odůvodnění usnesení k nim nezaujal žádné stanovisko. Z pohledu základního práva stěžovatele na spravedlivé projednání věci nestranným soudem se přitom jednalo o důvody zcela zásadní a klíčové. Vrchní soud v Praze nevysvětlil, proč v jednom skutkově obdobném případě byla taková věc odňata a přikázána jinému soudu (mělo se jednat o usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. května 2010, č. j. Nad 21/2020-76; pozn. správně má být uvedena sp. zn. Nad 21/2010), a v tomto nikoliv. Podle stěžovatele Vrchní soud v Praze svoje rozhodnutí odůvodnil pouze povrchně a formálně a vůbec nezohlednil závažné důvody, které stěžovatel svým návrhem uplatnil.
III.
4. Ústavní soud na úvod připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
5. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně akcentuje princip zákonného soudce vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny, který v demokratickém právním státě představuje jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 938/10 ze dne 2. listopadu 2010 (N 218/59 SbNU 159)]. Předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř., tedy změny zákonného soudce, je (typicky) existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. Přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba - jako výjimku - vykládat restriktivně. Z těchto úhlů pohledu je třeba nahlížet i na stávající věc.
7. Stěžovatel požadoval delegaci vhodnou nikoliv z důvodu hospodárnosti či rychlejšího projednání věci, nýbrž s ohledem na možné "kolegiální" a tím pádem nikoliv nestranné (a tedy podjaté) rozhodování soudců Městského soudu v Praze. Zde je třeba mít na paměti, že o vyloučení soudců Městského soudu v Praze již rozhodoval Vrchní soud v Praze v rámci návrhu na delegaci nutnou podle §12 odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že podmínky pro vyloučení soudců Městského soudu v Praze nejsou dány. Stěžovatel se nyní jinou cestou snaží opět dosáhnout změny místní příslušnosti, kterou, jak již bylo řečeno výše, lze provést jen ve zcela výjimečných a náležitě odůvodněných případech. V této souvislosti nelze přehlédnout Vrchním soudem v Praze citovaný (byť nepřesně) nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2853/07 ze dne 30. dubna 2008 (N 83/49 SbNU 197), který při rozhodování o delegaci vhodné klade důraz na názor toho účastníka řízení, který návrh na delegaci nepodal. Pakliže žalovaná nesouhlasila s postupem dle §12 odst. 2 o. s. ř., musely by existovat ve stávající věci natolik zásadní důvody vhodnosti, které by dovolovaly učinit výjimku z ústavně zaručeného práva účastníka na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny. Pokud Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že důvody pro zachování místní příslušnosti a zákonného soudce převažují nad důvody pro delegování věci na jiný soud, a toto své rozhodnutí odůvodnil (byť stručně), nelze v jeho rozhodnutí spatřovat porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Na případné důvody pro delegaci je třeba nahlížet objektivně a nikoliv ze subjektivního pohledu, jak činí stěžovatel.
8. Stěžovatel dále argumentoval jiným názorem na přikázání vysloveným Nejvyšším správním soudem ve věci, která měla mít stejný skutkový základ. Aniž by měl Ústavní soud potřebu blíže se vyjadřovat k uvedenému rozhodnutí, postačí, pokud poukáže jednak na skutečnost, že se jednalo o odlišnou právní situaci (v případě řešeném v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu měl rozhodovat Městský soud v Praze jako soud prvního stupně v rámci správního soudnictví), jednak na princip nezávislosti soudního rozhodování, který vyplývá z čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky.
9. Nad rámec uvedeného ještě Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí o delegaci (třebaže byl návrh stěžovatele zamítnut) představuje pouze jedno z mnoha procesních rozhodnutí, která jsou v řízení činěna. Nejedná se o rozhodnutí ve věci a stěžovatel nemůže a priori předpokládat, že nebude v řízení úspěšný.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2014
Stanislav Balík, v r.
předseda senátu