ECLI:CZ:US:2014:2.US.492.14.1
sp. zn. II. ÚS 492/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Kornhäusera, zastoupeného JUDr. Alešem Pillerem, advokátem, se sídlem Brno, Veselá 237/37, proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2011, č. j. 18 Cm 225/2009-82, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2013, č. j. 7 Cmo 246/2012-110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho obchodněprávní věci z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (správně článkem 36 odst. 1).
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 18 Cm 225/2009, se podává, že Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 1. 2013, č. j. 7 Cmo 246/2012-110, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2011, č. j. 18 Cm 225/2009-82, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se stěžovatel po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 466 890 Kč s úroky z prodlení, představující provizi za zprostředkování uzavření kupní smlouvy mezi obcí Sokolnice jako prodávající a žalovanou jako kupující. Vysvětlil, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že mezi ním a žalovanou byla uzavřena zprostředkovatelská smlouva a že k uzavření kupní smlouvy došlo jeho přičiněním. Podotkl, že výpověď stěžovatele coby účastníka řízení je přípustným důkazním prostředkem, avšak pouze podpůrným, protože má mizivou vypovídací hodnotu.
3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 10. 2013, č. j. 23 Cdo 2072/2013-130, stěžovatelovo dovolání odmítl, neboť jednak neobsahovalo údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a jednak byl uplatněn jiný dovolací důvod než dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., pročež pro tyto nedostatky nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že bylo bez důvodných pochybností prokázáno uzavření zprostředkovatelské smlouvy mezi ním a žalovanou, průběh jednání mezi nimi směřující k uzavření kupní smlouvy a tedy i povinnost žalované zaplatit stěžovateli provizi. V této souvislosti stěžovatel krajskému soudu vytýká, že neprovedl důkaz zvukovými záznamy, jež potvrzují smluvní vztah mezi stěžovatelem a statutárním zástupcem žalované, Tomášem Smolíkem, dále považuje stěžovatel za "zarážející", že soudy nevyslechly Tomáše Smolíka, který by jim musel potvrdit uzavření zprostředkovatelské smlouvy. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že účastnická výpověď má mizivou vypovídací hodnotu, neboť to odporuje ustanovení §132 o. s. ř., a to tím spíše, jestliže koresponduje s ostatními důkazy. Stěžovatel namítá, že se mu nedostalo rovného postavení účastníka řízení, protože soudkyně bránila stěžovatelovu právnímu zástupci klást spontánně otázky tak, že zástupce nejprve musel soudkyni sdělit přesnou formulaci otázky, načež soudkyně rozhodla o jejím připuštění. Soudkyni vytýká, že mu dovolila klást pouze otázky týkající se uzavření kupní smlouvy a "vůbec ji nezajímalo", co předcházelo uzavření kupní smlouvy. Konečně stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp. zn. 25/6 Cm 1015/99, a Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 8 Cmo 229/2005, ohledně totožné věci stěžovatele, v níž byl stěžovateli nárok na provizi přiznán.
5. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování jakožto procesu zjišťování skutkového stavu je nutno především jmenovat případy, kdy obecné soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování upravených v ustanovení §120 a násl. o. s. ř. Jedná se zejména o případ opomenutých důkazů, důkazů deformovaných či důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i o svévolné hodnocení důkazů, jež je výsledkem zjevného omylu nebo je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Rozpor s požadavky spravedlivého procesu je dán také tehdy, jestliže obecné soudy odpovídající skutková zjištění srozumitelně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích nezdůvodnily, takže z něj není dostatečně seznatelný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu, resp. kdy jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255 a nález sp. zn. I. ÚS 84/09 ze dne 17. 8. 2009, N 184/54 SbNU 287). S ohledem na výše vyložené postavení ve vztahu k obecným soudům je však Ústavní soud v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005, U 22/38 SbNU 579). Pokud jde o přezkum hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.
8. K námitce neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů se patří uvést, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu účastníka řízení pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 262/04 ze dne 8. 11. 2006, N 208/43 SbNU 323). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004, N 87/33 SbNU 339).
9. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího se podává, že oba soudy založily své skutkové závěry na náležitě identifikovaných důkazech, a není spolehlivého poznatku, že při jejich provádění a hodnocení nepostupovaly v rámci příslušných procesních zásad, při zvažování všech rozhodných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Jestliže z jednotlivých dílčích zjištění učinily logické a srozumitelné závěry, které z pohledu těchto zásad obstojí, není pro ingerenci Ústavního soudu postačujícím důvodem ani to, že by mohly v rozhodném směru přicházet v úvahu i skutkové závěry jiné; Ústavní soud není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a zejména ne instancí skutkovou.
10. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud doplňuje, že krajský soud se v duchu výše citovaných judikatorních závěrů Ústavního soudu vypořádal s důkazním návrhem ohledně audionahrávky tak, že tento návrh zamítl (srov. č. l. 79 verte procesního spisu) a jeho neprovedení odůvodnil nadbytečností, tedy důvodem ústavně aprobovaným (srov. str. 6 rozsudku krajského soudu). Krajskému soudu nelze vytýkat, že nevyslechl Tomáše Smolíka, statutární orgán žalované, protože podle ustanovení §131 odst. 1 o. s. ř. lze výslech účastníka řízení provést pouze s jeho souhlasem, což tento odmítl (srov. č. l. 70 spisu). Výslech účastníka řízení má tradiční místo v systému důkazních prostředků, tj. místo podpůrného prostředku, kdy nelze materiální pravdu ve sporu prokázat jinak (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 37/03 ze dne 11. 1. 2005, N 5/36 SbNU 35; 93/2005 Sb.). V konfrontaci výpovědí účastníků může být skutkový stav objasněn, i když soud nesmí ztrácet ze zřetele to, že jsou účastníci osobně zainteresováni; to se projeví v hodnocení důkazů (srov. Winterová, A. Civilní právo procesní. 4. vydání. Praha: Linde, 2006, str. 271). Rozhodne-li se soud účastníka vyslechnout, pak nelze jeho výpovědi upřít stejnou důkazní sílu jako jiným důkazním prostředkům (srov. David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář, I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, str. 593). V tomto duchu postupoval i krajský soud, který výpověď stěžovatele hodnotil spolu s ostatními důkazy, přičemž konstatoval, že zůstala osamocena a ostatní důkazy ji nepotvrdily (srov. str. 6 rozsudku krajského soudu), a proto skutečnosti z ní vyplývající nepřevzal do svých skutkových závěrů. Předseda senátu je povinen ve smyslu ustanovení §126 odst. 3 o. s. ř. nepřipustit otázku položenou účastníkem řízení svědkovi, jestliže nesouvisí s předmětem výslechu, naznačuje-li odpověď nebo je-li zejména předstíráním neprokázaných nebo nepravdivých skutečností klamavá, přičemž uvede do protokolu důvody, proč otázka nebyla připuštěna. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně se nepodává, že by nějaká otázka zástupce stěžovatele nebyla připuštěna. Rozhodnutí jiných obecných soudů v údajně totožné stěžovatelově věci nutně nemusí předznamenat stejný výsledek v předmětné věci, a to např. s ohledem na odlišné důkazní poměry.
11. Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
12. Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu