ECLI:CZ:US:2014:2.US.493.14.1
sp. zn. II. ÚS 493/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Jana Kotila, zastoupeného Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem, se sídlem Radniční 7a, České Budějovice, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v zadržení a omezení stěžovatele na osobní svobodě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Policie České republiky, kterým byl stěžovatel dne 7. 12. 2013 zadržen, omezen na osobní svobodě po dobu více než dvanácti hodin a umístěn do policejní cely, došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to zejména dle článku 7 odst. 2 a článku 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 3 a článku 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru České Budějovice, 2. oddělení obecné kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování sp. zn. KRPC-168430-1/TČ-2013-020110 se podává, že stěžovatel byl zadržen bez předchozího souhlasu státního zástupce, neboť věc nesnesla odkladu a souhlasu nešlo předem dosáhnout, dne 7. 12. 2013 v 03:42 hod. Policií České republiky jako osoba podezřelá z přečinu násilí proti úřední osobě dle ustanovení §325 odst. 1 písm. a) trestního řádu, kterého se měl dopustit tím, že po předchozí slovní rozepři udeřil pravou rukou do brady službu konajícího a řádně označeného policistu v úmyslu působit na výkon jeho pravomoci. Následně byl stěžovatel eskortován a umístěn do policejní cely, z níž byl po výslechu propuštěn téhož dne v 16:00 hod.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nebyly dány důvody pro jeho zadržení, protože od použití chvatů a hmatů zasahujícím policistou následoval pokyny příslušníků policie, nekladl odpor a neprojevoval se násilně. Kromě toho nebyl naplněn vazební důvod jakožto základní předpoklad pro zadržení; policejní orgán toliko citoval úpravu předstižného důvodu vazby, tedy uvedl vazební důvod paušálně a neurčitě bez jakýchkoli souvislostí s chováním stěžovatele. Stěžovatel také namítá, že policejní orgán neodůvodnil, proč se jednalo o naléhavý případ bez možnosti dosáhnout předchozího souhlasu státního zástupce. Policejnímu orgánu vytýká, že souhlas státního zástupce získal až dvě hodiny po stěžovatelově zadržení a že stěžovateli nezprostředkoval kontakt se státním zástupcem, aby se stěžovatel mohl k věci vyjádřit. Konečně stěžovatel považuje za zbytečné, nepřiměřené a dehonestující, že byl po celou dobu držen v poutech, a to s ohledem na charakter trestného činu, bezúhonný život, rodinné zázemí, stálost bydliště a sídla výkonu advokacie.
4. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný.
5. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti - jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod - je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon účastníku řízení k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3).
6. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) Ústavní soud v obecné rovině konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Zdůraznil, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze při vlastním rozhodování o meritu věci v těchto souvislostech i soudnímu přezkumu co do jeho zákonnosti (ústavnosti).
7. Z ústavního vymezení postavení Ústavního soudu podle článku 83 Ústavy je na místě dovodit, že ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v neukončeném trestním řízení bude přicházet v úvahu pouze výjimečně. Trestní řízení představuje proces, v němž spolupůsobí a jenž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o pronikavý zásah do základních práv a svobod, který by již nebylo možno odčinit jinak, např. spojený se vzetím do vazby, zadržením osoby, zadržením a otevřením zásilky (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2681/07 ze dne 1. 11. 2007, dostupné stejně jako ostatní níže citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz). V takovém případě by ústavní stížnost po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla být označena za přípustnou (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 780/02 ze dne 1. 9. 2003).
8. Procesní prostředek ochrany práv, který je třeba vyčerpat v posuzovaném případě, představuje žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu podle ustanovení §157a trestního řádu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 151/05 ze dne 1. 4. 2005 a sp. zn. III. ÚS 2997/09 ze dne 9. 12. 2009). Z ústavní stížnosti ani z vyžádaného spisu se však nepodává, že by stěžovatel před podáním ústavní stížnosti řádně využil tohoto prostředku k ochraně svých práv, v důsledku čehož je nutno kvalifikovat podanou ústavní stížnost jako návrh předčasný, který je podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný.
9. Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Prosti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2014
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj