ECLI:CZ:US:2014:2.US.498.14.1
sp. zn. II. ÚS 498/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti obce Březová, IČ 00573191, zastoupené JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem Bělehradská 3A, 360 01 Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 61 Co 373/2011 ze dne 15. 11. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být porušeno zejména její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka brojí proti výše uvedenému soudnímu aktu ústavní stížností, aniž vyčerpala všechny relevantní procesní prostředky, které jí právní řád k ochraně jejích základních práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb.). V citovaném rozsudku Krajského soudu v Plzni byla stěžovatelka náležitě poučena o tom, že proti tomuto rozhodnutí je možné podat dovolání k Nejvyššímu soudu, což také následně, dne 7. 2. 2014, učinila (str. 2 ústavní stížnosti; informace o řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 352/2009, dostupná v on-line databázi Ministerstva spravedlnosti na adrese http://infosoud.justice.cz).
Ústavní soud je v této souvislosti nucen konstatovat, že právní úprava dovolání a s ní související úprava podmínek přípustnosti ústavní stížnosti doznala s účinností od 1. 1. 2013 podstatných změn v souvislosti s přijetím zákona č. 404/2012 Sb. Přípustnost dovolání v občanskoprávních věcech sice obecně závisí na úvaze Nejvyššího soudu, nicméně podání tohoto mimořádného opravného prostředku, byť nebude shledáno přípustným, je nezbytnou podmínkou pro splnění podmínky uvedené v novelizovaném ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož se podmínka vyčerpání všech procesních prostředků vztahuje nově i na mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. též znění novelizovaného ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Nic na tom nemůže změnit ustanovení §239 o. s. ř., podle kterého je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Dle čl. IV odst. 1 přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. platí, že ústavní stížnost proti rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, jež mohlo být napadeno mimořádným opravným prostředkem podle §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, je přípustná, pokud lhůta pro jeho uplatnění podle dosavadních právních předpisů začala stěžovateli plynout přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a pokud stěžovatel tento mimořádný opravný prostředek ve lhůtě podle dosavadních právních předpisů neuplatnil (srov. též bod 4 sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb.). O takový případ se v posuzované věci nejedná, neboť lhůta pro uplatnění dovolání zjevně počala stěžovateli plynout až po nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., když rozhodnutí, proti němuž bylo lze dovolání podat, bylo vydáno dne 16. 9. 2013 (blíže k otázce přípustnosti ústavní stížnosti po nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. viz podrobně odůvodněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud nepřehlédl, že v případě stěžovatelky jde o situaci, kdy Nejvyšší soud již jednou zasáhl (k dovolání protistrany) a rozsudky nalézacího i odvolacího soudu zrušil (rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1489/2012 ze dne 22. 11. 2012), přičemž tyto soudy již ve věci znovu rozhodly s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru vyslovenému v citovaném kasačním rozsudku dovolacího soudu, tedy o situaci, kdy se z pohledu stěžovatelky jeví být podání dovolání subjektivně neefektivním, jelikož v dovolacím řízení by dle jejích slov měl být zpochybněn právní závěr téhož soudu, který v identické věci dříve zaujal ve zrušujícím rozhodnutí.
Ústavní soud nicméně ve své judikatuře setrvává na tom, že požadavek vyčerpat všechny procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatnil a řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost vyčerpat ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být následně vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že je již vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud (§243d odst. 1 část věty za středníkem občanského soudního řádu). Stěžovatelka má totiž možnost v dovolacím řízení vznášet další námitky včetně námitek obsažených v ústavní stížnosti; nejde samo o sobě v dané procesní konstelaci o bezvýznamný či předem "uzavřený" procesní prostor. Ostatně jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyzdvihuje, ve stádiu řízení po zrušení původních meritorních rozhodnutí "stěžovateli náleží možnost podat řádné opravné prostředky a (při splnění podmínek stanovených v občanském soudním řádu) i mimořádný opravný prostředek - dovolání" (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 287/14 ze dne 30. 1. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti z důvodu předčasnosti stěžovatelku nepoškozuje a naopak jí umožňuje, v případě neúspěšnosti dovolání, vypracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala průběh a výsledky dovolacího řízení.
Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj