ECLI:CZ:US:2014:2.US.519.14.1
sp. zn. II. ÚS 519/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Léčebné lázně Lázně Kynžvart, státní příspěvková organizace, IČ: 008 83 573, se sídlem Lázeňská 295, Lázně Kynžvart, právně zastoupené JUDr. Václavem Junkem, advokátem, se sídlem Tovární 14, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 16. srpna 2013 sp. zn. 9 C 232/2011, usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 10. října 2013 sp. zn. 9 C 232/2011 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. prosince 2013 sp. zn. 61 Co 597/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 10. 2. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním pořádkem, zejména pak její práva odpovídající ústavním principům plynoucím z čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka v řízení o určení, že výpověď z pracovního poměru, kterou dala vedlejší účastnici, je neplatná, brojí proti procesnímu postupu soudu prvního stupně. Stěžovatelka byla soudem prvního stupně vyzvána, aby doplnila odvolání, které podala včas v zákonné lhůtě, ve kterém stručně uvedla, že odvolání podává do všech výroků rozsudku a konkrétní důvody doplní během měsíce října. Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 10. 10. 2013 vyzval stěžovatelku k odstranění vad odvolání a téhož dne usnesení dodal do datové schránky právního zástupce stěžovatelky. Skutečně mu bylo usnesení doručeno až 17. 10. 2013, po jeho návratu z dovolené. Usnesení obsahovalo velice krátkou, pouze 3 denní lhůtu, která navíc spadla částečně do víkendu. Stěžovatelka je toho názoru, že Okresní soud v Chebu neměl žádný vážný důvod stanovit takto nepřiměřeně krátkou lhůtu k vyjádření a k doplnění odvolání, když navíc toto usnesení obsahovalo požadavky, jež nebyly důvodné (podpis, chyba v datu doručení).
S ohledem na časovou tíseň stěžovatelka uvedla pouze stručně důvody odvolání a potvrdila, že důvody odvolání budou ještě dále doplněny v souladu s možnostmi dle o. s. ř. Na toto již Okresní soud v Chebu nijak nereagoval, neposkytl stěžovatelce žádnou novou lhůtu k doplnění důvodů odvolání a postoupil věc odvolacímu soudu. Stěžovatelka nadále předpokládala, že bude mít možnost odvolání doplnit, avšak jednání u odvolacího soudu nařízeno nebylo a odvolání bylo nespravedlivě odmítnuto pro neúplnost podání. Stěžovatelka poukázala na to, že odvolací soud vady řízení před soudem prvního stupně nenapravil, příliš stručně odůvodnil usnesení o odmítnutí odvolání, a že se odvolací soud vůbec nezabýval jejími námitkami.
Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil obě uvedená usnesení i rozsudek ve věci samé. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že obecné soudy nezabezpečily její právo na spravedlivý proces a vydaly nezákonná rozhodnutí. K tomu uvádí, že od spravedlivého rozhodnutí očekávala dodržení principu nezávislosti a nestrannosti soudu, včetně práva na náležité odůvodnění rozhodnutí. Z obsahu ústavní stížnosti vyplynulo, že ústavní stížnost spočívá v postupu soudů obou stupňů až po vydání rozsudku, ale v petitu ústavní stížnosti navrhla zrušit i rozsudek z 16. 8. 2013, přestože neuvedla žádnou ústavněprávní argumentaci.
Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud nucen zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.
Nutno konstatovat, že ústavní stížnost směřuje proti usnesení procesní povahy, jímž je účastník řízení vyzýván k doplnění svého odvolání podle §43 odst. 1 o. s. ř., proti němuž není, jak výslovně stanovilo ustanovení §202 odst. 1 písm. d) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 [od 1. 1. 2014 ustanovení §202 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], odvolání přípustné. Smyslem tohoto usnesení je účinná ochrana navrhovatele před újmou na jeho procesních právech, ke které by jinak došlo odmítnutím vadného návrhu.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadené usnesení soudu prvého stupně ze dne 10. 10. 2013 (9 C 232/2011-125), je výzvou k doplnění neúplného odvolání ve lhůtě tří dnů ode dne jeho doručení s poučením, jak je třeba odvolání doplnit (ustanovení §205 odst. 1 o. s. ř.). Usnesení obsahovalo i poučení o možnosti odmítnutí odvolání podle §43 odst. 2 o. s. ř., nebude-li ve stanovené lhůtě doplněno.
Posuzovat z uvedeného pohledu výzvu nalézacího soudu, jakož i otázku, zda vůbec měla být vydána, zda a jak byla doručena, přísluší v prvé řadě obecnému soudu. Jak ovšem plyne z usnesení odvolacího soudu, stěžovatelka podala v zákonné lhůtě odvolání, v němž pouze uvedla číslo jednací napadeného rozhodnutí a datum jeho vydání a v obecné rovině namítala, že řízení trpí vadami, že nebyl řádně a spolehlivě zjištěn skutkový stav, nesprávné je rovněž hodnocení skutkového stavu po právní stránce. Navrhla proto, aby rozsudek soudu I. stupně byl změněn tak, že žaloba bude zamítnuta, příp., aby byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc mu vrácena k novému projednání s tím, že odvolání stěžovatelka o konkrétní důvody doplní v průběhu měsíce října 2013.
Stěžovatelka v třídenní lhůtě (dne 21. 10. 2013) odvolání řádně nedoplnila, jen stručně uvedla odvolací důvody s poukazem na ustanovení §205 odst. 2 písm. b), c), d), e), g) o. s. ř. v rozsahu obou výroků napadeného rozsudku.
Podle ustanovení §212a odst. 2 o. s. ř. rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, nelze přezkoumat podle odstavce 1, neobsahuje-li odvolání přes výzvu soudu (§43 a §209 o. s. ř.) ve věcech neuvedených v §120 odst. 2 o. s. ř. žádné odvolací důvody. Jestliže odvolání stěžovatelky neobsahovalo v rozporu s §205 odst. 1 o. s. ř. údaj o tom, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu I. stupně (uvedení odvolacího důvodu), jde o neúplné podání, neboť odvolání nemá všechny náležitosti, které musí podle zákona mít. Odvolatel vyhoví požadavku zákona na uvedení odvolacích důvodů, jen když konkrétně vylíčí, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí soudu I. stupně po skutkové nebo právní stránce, popř. v čem spočívá nesprávný postup soudu I. stupně, který rozhodnutí předcházel, tedy - jen jestliže vylíčí skutečnosti, které ho vedly k tomu, že považuje rozhodnutí soudu I. stupně za nesprávné a proč se rozhodl je napadnout řádným opravným prostředkem. O uvedení odvolacího důvodu nejde, spokojí-li se odvolatel s pouhým poukazem na zákonné vymezení některého z důvodu uvedeného v §205 odst. 2 o. s. ř., jak tomu bylo právě v daném případě stěžovatelky.
S ohledem na to, že odvolací soud nemohl v odvolacím řízení pro nedostatky odvolání projednat, je odmítl. Stěžovatelka s postupem soudu v tomto směru polemizovala a tvrdila, že u odvolacího soudu tak nedostala prostor k tomu, aby doplnila odvolání, aniž by připustila, že sama nepodala řádné odvolání ve shodě s o. s. ř. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu stěžovatelka žádné právně relevantní námitky nezformulovala, i když jistou relevanci námitkám stěžovatelky lze částečně přiznat, neboť v odůvodnění napadeného rozhodnutí je chybně uvedeno nesprávné datum doručení výzvy právnímu zástupci stěžovatelky (místo 10. 10. 2013 mělo být uvedeno 17. 10. 2013), a taktéž nedostatek spočívající v nepodepsání datové zprávy právním zástupcem stěžovatelky. Pokud se týká námitek stěžovatelky k nepřiměřeně krátké třídenní lhůtě k odstranění vad podání, je třeba vzít v úvahu, že se jedná o další mimořádnou lhůtu poskytnutou soudem. Proti rozsudku ve věci samé bylo přípustné podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení odvolacímu soudu prostřednictvím nalézacího soudu.
Přezkum uvážení ze strany Ústavního soudu - s ohledem na výše popsané postavení tohoto soudu a na skutečnost, že žádné ústavně zaručené základní právo hmotné povahy, které by mělo být při intepretaci a aplikaci citovaného ustanovení bráno v potaz, na věc nedopadá - je v principu možný pouze z procesního hlediska (resp. z hlediska principů spravedlivého procesu), tedy zda obecné soudy svůj postup řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily. Skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí s věcným posouzením obsahu odvolání, tak není z hlediska opodstatněnosti ústavní stížnosti právně významné, stejně tak jako eventualita, že by se toto posouzení jevilo Ústavnímu soudu jako nesprávné.
Jak přitom patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí, jak soud nalézací, tak odvolací se otázkou náležitostí odvolání zabývaly, přičemž z hlediska ústavnosti tak nelze obecným soudům nic vytknout. Ani v tomto bodě tak Ústavní soud žádnou, z hlediska ústavnosti významnou vadu nezjistil.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu