ECLI:CZ:US:2014:2.US.525.14.1
sp. zn. II. ÚS 525/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Ivany Procházkové, zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem Slezská 949/32, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 340/2013-303 ze dne 28. listopadu 2013 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 57 EXE 753/2010-274 ze dne 5. června 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením obvodní soud zamítl návrh stěžovatelky na odklad exekuce ze dne 24. 4. 2013. K odvolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí v záhlaví citovaným usnesením Městského soudu v Praze jako věcně správné dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") potvrzeno.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka uvedla, že exekučnímu soudu podala návrh na částečné zastavení exekuce, kterému exekuční soud nevyhověl, přičemž k odvolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí potvrzeno odvolacím soudem. Dalším podáním ze dne 24. 4. 2013 navrhla odklad exekuce, který odůvodnila tím, že v dané věci podala proti usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo zamítnutí návrhu na zastavení exekuce potvrzeno, dovolání, v němž především vytýká, že odvolací soud nepřihlédl k nově uplatněným důkazům, které vyvrací pravdivost listinných důkazů provedených před soudem prvního stupně. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy měly vyhovět jejímu návrhu na odklad exekuce, neboť v důsledku tvrzených vad v řízení o návrhu na zastavení exekuce je pravděpodobné, že Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné neodmítne, a že tedy exekuce nakonec bude zastavena. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na značnou prodlevu co do postoupení spisu dovolacímu soudu. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Správní orgány i soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud dále podotýká, že rozhodnutí o odkladu exekuce má povahu dočasného opatření, jehož účelem je předcházet nepříznivým a později již mnohdy neodčinitelným následkům neprodleného provedení exekuce. Dočasnost takového opatření pak logicky způsobuje, že objektivní možnost jím založeného zásahu do ústavně zaručených práv a svobod je takřka vyloučena. Do úvahy připadá pouze v případech, kdy rozhodnutí o odkladu představuje vskutku ojedinělé vybočení z pravidelných procesních postupů, resp. mimořádný exces z toho, co účastníci v postavení stěžovatelů mohou důvodně očekávat.
Pokud jde o námitku stěžovatelky stran odkladu exekuce v případě, že je podáno dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí exekučního soudu o zamítnutí návrhu na její zastavení, dlužno podotknout, že odklad provedení exekuce je možný na návrh za splnění podmínek stanovených v ustanovení §266 o. s. ř. (ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu). Skutečnost, že byl podán mimořádný opravný prostředek, lhostejno přitom, zda proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému v exekučním řízení nebo proti samotnému exekučnímu titulu (tj. pravomocnému soudnímu rozhodnutí vydanému v nalézacím řízení), není zákonným důvodem pro odklad provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce; přitom z jiných než zákonem předvídaných důvodů není soudní exekutor, popř. exekuční soud oprávněn provedení exekuce odložit (srov. též §268 o. s. ř.), poněvadž by tím nepřípustně zasáhl do práv oprávněného.
Na tyto skutečnosti, a to právě i ve vztahu k opravným prostředkům coby důvodům k odložení provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, které Ústavní soud akcentuje též ve své judikatuře vztahující se k ústavněprávním aspektům odkladu výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 2262/13 ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. II. ÚS 2081/10 ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 3672/11 ze dne 8. 3. 2012 aj., dostupná v on-line databázi rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz), obecné soudy v napadených rozhodnutích také poukázaly, a z tohoto hlediska jim proto nelze ničeho vytknout.
Na závěr se sluší doplnit, že vytýkaná prodleva v předložení spisu dovolacímu soudu, nadto způsobená rozhodováním exekučního i odvolacího soudu o stěžovatelčině návrhu na odklad provedení exekuce (přičemž tyto soudy příslušný spis k vyřízení předmětného podání ke svému rozhodnutí potřebovaly), s otázkou způsobilosti dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí exekučního soudu o zamítnutí návrhu na její zastavení, být důvodem pro odklad výkonu rozhodnutí či exekuce vůbec nesouvisí.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu