ECLI:CZ:US:2014:2.US.534.14.1
sp. zn. II. ÚS 534/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společnosti BP Integralis Limited, sídlem na Kypru, Nikósia, Diagorou 4, zastoupené Mgr. Ivem Siegelem, advokátem se sídlem Praha 1, Školská 38, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012 ve věci sp. zn. 24 Co 92/2012 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 5. 9. 2011 ve věci sp. zn. 3 C 38/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podanou ústavní stížností žádá o zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud Praha - východ k žalobě vedlejšího účastníka (Václav Koláček) určil, že mezi žalobcem a právní předchůdkyní stěžovatelky neexistuje na základě v žalobě uvedených smluv (rozhodčí smlouva, úvěrová smlouva a dohoda o vinkulaci pojistného plnění) žádný právní vztah. K odvolání žalované Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil. Následné stěžovatelčino dovolání bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 26. 11. 2013 ve věci sp. zn. 32 Cdo 3660/2012 odmítnuto.
Obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí závěrem, že žalobce uzavíral předmětné smlouvy v postavení spotřebitele, a proto měl právo od nich v zákonné lhůtě odstoupit; jelikož tak žalobce učinil, byly dané kontrakty zrušeny s účinky ex tunc.
Stěžovatelka vyjadřuje v ústavní stížnosti svůj zásadní nesouhlas s tímto stěžejním závěrem, neboť má za to, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce vystupoval při uzavírání inkriminovaných smluv v pozici podnikatele, přičemž tvrzení, že při uzavírání smluv vystupoval naopak v pozici spotřebitele, předložil dle názoru stěžovatelky zcela účelově (ba dokonce "lstivě") až za situace, kdy změnil své právní zastupování, čímž zjevně postupoval způsobem, jejž je nutno označit za zneužití práva.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Projednávaná ústavní stížnost - a to je třeba v prvé řadě zdůraznit - představuje jen a pouze pokračující stěžovatelčinu polemiku se závěrem, na němž se shodly obecné soudy v rámci nalézacího, odvolacího a (byť nepřímo) i dovolacího řízení, že žalobce vystupoval při uzavírání jím napadených smluv v pozici spotřebitele, nikoliv v postavení podnikatele. V rámci této pokračující polemiky předkládané Ústavnímu soudu k posouzení přitom stěžovatelka (s výjimkou citací dovolávaných ustanovení Listiny a Ústavy) nevznáší žádné námitky, jejichž podstata by přecházela do ústavněprávní roviny, na základě čehož by mohl být dán Ústavnímu soudu prostor pro meritorní posouzení dané věci; jelikož tedy posuzovaná ústavní stížnost svým obsahem elementární předpoklady věcné projednatelnosti zjevně nesplňuje, je přezkum napadených rozhodnutí obecných soudů pojmově vyloučen, neboť v opačném případě by byl Ústavní soud stavěn do pozice (další běžné) odvolací instance, čímž by plnil funkci, ke které v žádném případě (viz výše) nebyl ústavodárcem povolán.
Již pouze nad rozhodný rámec je proto možno ještě poznamenat, že závěr obecných soudů, že žalobce vystupoval při uzavírání předmětných smluv jako ne-podnikatel, byl jimi řádně odůvodněn, přičemž je zřejmé, že tento závěr má oporu v provedeném dokazování. Zřetelný prvek svévole (jíž se ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nedovolává), jehož případná indikace by odůvodňovala kasační ingerenci orgánu ochrany ústavnosti do rozhodovací činnosti obecných soudů, tak v projednávané věci přítomen není. Dovolává-li se přitom stěžovatelka nesprávnosti závěru o ne-podnikatelském charakteru žalobce v dané věci, platí výše pojednaná skutečnost, že (ne)správnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ústavněprávně relevantní pochybení neshledal rovněž v postupu Nejvyššího soudu, jenž stěžovatelčino dovolání odmítl usnesením, jehož obsah není v rozporu s relevantními judikatorními závěry; petit ústavní stížnosti ani žádná konkrétní námitka proti tomuto rozhodnutí dovolacího soudu ostatně ani nesměřuje.
Právní názor vyjádřený obecnými soudy v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je z uvedených důvodů z ústavního hlediska plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v těchto rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti; k porušení stěžovatelkou dovolávaných ustanovení Listiny a Ústavy tedy v dané věci zjevně nedošlo.
V posuzované věci tak Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Pro úplnost je možno připomenout, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2014
Stanislav Balík
předseda senátu