ECLI:CZ:US:2014:2.US.54.14.1
sp. zn. II. ÚS 54/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Matušky, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem Trojanova 12, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. října 2013 č. j. 7 C 349/2013 - 150, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. ledna 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
Současně stěžovatel navrhl, aby se Ústavní soud ve smyslu ust. §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") usnesl na tom, že věc je naléhavá a aby ve věci rozhodl mimo stanovené pořadí.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl stěžovatelovu žalobu směřující proti Raiffeisenbank, a. s., na zaplacení částky 5 250 Kč s příslušenstvím (nárokovanou z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že mu bez právního důvodu účtovala poplatek za správu úvěru), a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 6 534 Kč.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel vysvětluje důvody, proč danou věc nelze považovat za bagatelní. Obvodnímu soudu následně vytýká, že jeho rozsudek zcela pomíjí judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu i příslušnou právní úpravu, že v něm nesprávně akcentoval zásadu autonomie vůle smluvních stran, když nedostatečně zhodnotil zásadu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, dále nesprávně posoudil otázku určitosti a srozumitelnosti předmětného ujednání [ust. §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.")], nevyložil pochybnosti vzniklé při výkladu smluvních ujednání ve prospěch spotřebitele (ust. §55 odst. 3 obč. zák.), nesprávně posoudil zhoršení postavení spotřebitele podle uzavřené smlouvy oproti postavení spotřebitele podle zákona (§55 odst. 1 obč. zák.), odepřel mu přezkum, zda smlouva o úvěru obsahuje podmínky, jejichž důsledkem je značná nerovnováha v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (ust. §56 odst. 1 ve spojení s ust. §55 odst. 2 obč. zák.), nezabýval se porušeními zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů bankou, která mají za následek absolutní neplatnost předmětného ujednání (ust. §4, §5 a §12), a nesprávně posoudil soulad smluvních ujednání o poplatku s dobrými mravy (ust. §3 odst. 1, §39 obč. zák.). Stěžovatel má rovněž za to, že napadený rozsudek koliduje s rozhodnutími soudů členských zemí EU, konkrétně pak s rozsudkem německého Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 7. června 2011 XI ZR 388/10 a slovenského Krajského soudu v Prešově ze dne 21. listopadu 2012 sp. zn. 18 Co 109/2011.
Stěžovatel nesouhlasí ani s rozhodnutím o nákladech řízení, přičemž namítá, že se obvodní soud nevyjádřil k jí tvrzené neúčelnosti nákladů podle ust. §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a jde-li o eventuální aplikaci §150 o. s. ř., že se vyjádřil nedostatečně, resp. "nepřezkoumatelně". V této souvislosti zpochybňuje, že by žalovaná potřebovala využít služeb advokáta, a dále poukazuje na to, že jeho činnost spočívala pouze v podávání "formulářového" vyjádření.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná.
Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zejména byl-li v nich formulován závazný právní názor Ústavního soudu formou nálezu.
O naposledy zmíněnou situaci se jedná i v tomto případě. Posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek identifikuje s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz, event. www.usoud.cz) tak, že ji jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou zamítl. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, Ústavní soud stěžovatele na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatel požádal, aby byla projednána přednostně ve smyslu ust. §39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku postupoval v řízení před ním tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2014
Stanislav Balík
předseda senátu