ECLI:CZ:US:2014:2.US.541.14.1
sp. zn. II. ÚS 541/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Králíka, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem Praha 2, Trojanova 12, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 12. 2013, č.j. 49 C 2150/2013-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 11. 2. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, se stěžovatel domáhal vydání nálezu, v němž by Ústavní soud vyslovil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 12. 2013, č.j. 49 C 2150/2013-97, byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, a kterým by dále uvedený rozsudek zrušil.
2. Současně stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby postupoval ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Napadeným rozsudkem obvodní soud zamítl stěžovatelovu žalobu směřující proti Hypoteční bance, a. s., o zaplacení částky 7.200,- Kč s příslušenstvím (nárokovanou z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že stěžovateli bez právního důvodu účtovala poplatek za správu úvěru ve výši 150,- Kč měsíčně), a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 4.356,- Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel vysvětluje, proč danou věc nelze považovat za bagatelní. Dále pak namítá porušení svého práva na zákonného soudce z toho důvodu, že pro vyřízení jeho věci byl obvodním soudem zřízen speciální senát (49 C), do kterého byl přidělen soudce JUDr. Michal Holub, u kterého byl v té době znám jeho odmítavý postoj k nároku, který stěžovatel uplatňoval. Uvedený senát si navíc v rozporu s rozvrhem práce "stáhl" i případy, které napadly k soudu v době před jeho zřízením. Stěžovatel namítá rovněž zkrácení na svých procesních právech, k němuž mělo dojít tím, že soud rozhodl bez nařízení jednání podle §115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), což odůvodnil tím, že s takovým postupem stěžovatel vyslovil souhlas v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.
5. Tento souhlas však stěžovatel dle svého tvrzení udělil v situaci, kdy byl přesvědčen, že jím tvrzené skutečnosti a předložené důkazy zcela dokládají jeho nárok. To byl ostatně také jeden z důvodů, proč podal návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, a nikoli běžnou žalobu. Po zrušení elektronického platebního rozkazu totiž soud mimo jiné obdržel vyjádření banky, které obsahovalo celou řadu pro stěžovatele zcela nových tvrzení a důkazů. K tomuto vyjádření žalované banky se však stěžovatel nemohl nikterak vyjádřit, neboť toto vyjádření mu bylo doručeno až dne 29. 1. 2014, tedy až po vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Okruh navrhovaných důkazů a tvrzených skutečností se tedy oproti počátečnímu návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu stal obsáhlejším. Původní souhlas stěžovatele byl také výrazně zpochybněn jeho návrhem na přerušení řízení ze dne 13. 12. 2013. Soud si pak po změně stavu důkazních prostředků žádný další souhlas od stěžovatele nevyžádal. Z těchto důvodů má stěžovatel za to, že obvodní soud neměl rozhodnout bez nařízení ústního jednání.
6. Obvodnímu soudu stěžovatel následně vytýká, že jeho rozsudek zcela pomíjí judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu i příslušnou právní úpravu, je v něm nesprávně akcentována zásada autonomie vůle smluvních stran, když soud dle stěžovatele nedostatečně zhodnotil zásadu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, dále že nesprávně posoudil otázku určitosti a srozumitelnosti předmětného ujednání [§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník")], nevyložil pochybnosti vzniklé při výkladu smluvních ujednání ve prospěch spotřebitele (§55 odst. 3 občanského zákoníku), nesprávně posoudil zhoršení postavení spotřebitele podle uzavřené smlouvy oproti postavení spotřebitele podle zákona (§55 odst. 1 občanského zákoníku), odepřel mu přezkum toho, zda smlouva o úvěru obsahuje podmínky, jejichž důsledkem je značná nerovnováha v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (§56 odst. 1 ve spojení s §55 odst. 2 občanského zákoníku) či nikoli, nezabýval se porušeními zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, bankou, která mají za následek absolutní neplatnost předmětného ujednání, a konečně nesprávně posoudil i soulad smluvních ujednání o poplatku s dobrými mravy (§3 odst. 1 ve spojení s §39 občanského zákoníku). Stěžovatel má rovněž za to, že napadený rozsudek koliduje s rozhodnutími soudů členských zemí EU, konkrétně pak s rozsudkem německého Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. XI ZR 388/10, a slovenského Krajského soudu v Prešově ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 18 Co 109/2011.
7. Stěžovatel nesouhlasí ani s rozhodnutím o nákladech řízení, přičemž namítá, že se obvodní soud nevyjádřil k jím tvrzené neúčelnosti nákladů podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu, a jde-li o eventuální aplikaci §150 občanského soudního řádu, že možnost aplikace tohoto ustanovení v posuzované věci posoudil nesprávně. V této souvislosti stěžovatel zpochybňuje, že by žalovaná potřebovala využít služeb advokáta, a dále poukazuje na to, že jeho činnost spočívala pouze v podávání "formulářového" vyjádření.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že v tomto případě tomu tak není.
9. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
10. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
11. Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel v ústavní stížnosti namítá mj. i to, že mu obvodní soud svým postupem, kdy rozhodl bez nařízení jednání, odňal možnost jednat před tímto soudem. Dále pak tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, neboť specializovaný senát 49 C byl zřízen protiprávně, nadto měla být věc (zřejmě) přidělena podjatému soudci.
12. Tyto námitky se však v situaci, kdy se jedná o jednoinstanční řízení (bagatelnost věci), překrývají s tzv. zmatečnostními důvody ve smyslu §229 odst. 3 a §229 odst. 1 písm. f), event. i písm. e) občanského soudního řádu. Z ničeho však neplyne, že by stěžovatel žalobu pro zmatečnost podal, natož pak, že by již tento mimořádný opravný prostředek (plně) "vyčerpal", tedy dosáhl rozhodnutí o něm (srov. i §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
13. Ústavní stížnost je ke standardním procesním institutům ochrany práv prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že rovněž obecné soudy jsou povolány k ochraně práv člověka a právnických osob (čl. 4 Ústavy), a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu jimi vedeného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
14. Obecně tedy platí, že brojí-li stěžovatelé v ústavních stížnostech proti vadám rozhodnutí obecných soudů, měla by jim být ochrana ze strany Ústavního soudu poskytnuta jen v těch případech, kdy se jim nepodařilo docílit zjednání nápravy cestou obecného soudnictví. V nyní posuzovaném případě však stěžovatel nevyužil možnosti podat za účelem ochrany svých práv žalobu pro zmatečnost, a tudíž zde vystupuje překážka provedení věcného ústavněprávního přezkumu (srov. k tomu například judikaturu Ústavního soudu zreprodukovanou v usnesení ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 3368/13, popř. usnesení ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 3893/13 - vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tato překážka svou povahou (ve vztahu k subsidiaritě ústavní stížnosti) dopadá jak na situaci, kdy stěžovatelé souběžně s ústavní stížností podali procesní prostředky k ochraně svých práv v rámci obecného soudnictví, tak (resp. tím spíše) na situaci, kdy stěžovatel právním řádem nabídnutou možnost vydat se ještě cestou obecného soudnictví ani nevyužil.
15. Ústavnímu soudu pro výše uvedené nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Nadto je třeba dodat, že jde-li o námitky, jež směřují proti výsledku věcného posouzení stěžovatelovy věci obvodním soudem (viz sub 6 a 7), tyto jsou co do základu shodné s těmi, se kterými se Ústavní soud vypořádal ve svém nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jimi by se mohl Ústavní soud, s ohledem na jím standardně uplatňovanou zásadu minimalizace zásahu, zabývat až po vyřešení otázky existence tvrzených (zásadních) procesních vad (viz sub 10) v řízení v rámci soustavy obecných soudů.
16. Jestliže ústavní stížnost nebyla způsobilá věcného projednání, nebylo možné rozhodnout ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, nicméně Ústavní soud v souzené věci postupoval tak, aby došlo - pokud možno - k jejímu neprodlenému vyřízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu