ECLI:CZ:US:2014:2.US.551.14.1
sp. zn. II. ÚS 551/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hašlarem, advokátem, se sídlem Táborská 922, Mladá Boleslav, proti rozsudkům Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. 5. 2013 č. j. 21 P 253/98-216, a Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2013 č. j. 32 Co 366/2013-260, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. 5. 2013 č. j. 21 P 253/98-216, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků vydaných v jeho rodinně právní věci, a to pro porušení článku 10 odst. 2, článku 14 odst. 1, článku 26 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 6 odst. 1 a článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článku 12 a článku 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a článku 6 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Ústavní stížnost spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi odůvodněným tím, že jeho výkon by stěžovateli způsobil značnou a nenávratnou škodu, jestliže stěžovatelův výdělek "zdaleka nepostačuje" k plnění vyživovací povinnosti ve výši stanovené obecnými soudy; zejména úhrada nedoplatku na výživném ve splátkách je "zcela nereálná", a tak by výkon rozhodnutí pro stěžovatele znamenal minimálně nemožnost obstarat si alespoň základní potraviny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 20. 5. 2013 č. j. 21 P 253/98-216 změnil rozsudek tohoto soudu ze dne 8. 12. 1999 č. j. 21 P 253/98-54, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2000 č. j. 30 Co 102/2000-70 tak, že ode dne 1. 9. 2010 do dne 31. 8. 2012 je stěžovatel povinen přispívat na výživu své nezletilé dcery částkou 5 700 Kč měsíčně a ode dne 1. 9. 2012 částkou 6 600 Kč měsíčně s tím, že nedoplatek na výživném ode dne 1. 9. 2010 do dne 31. 5. 2013 ve výši 136 800 Kč je povinen uhradit ve splátkách po 5 000 Kč měsíčně spolu s běžným výživným. Soud konstatoval, že od doby posledního rozhodnutí o výživném uplynulo více než dvanáct let, v důsledku čehož se náklady na uspokojování základních životních potřeb dcery nyní studující na gymnáziu zvýšily; dcera také hraje tenis, pétanque a zpívá ve sboru, absolvovala lyžařský kurs, taneční, školní výlety a exkurze. S ohledem na průběžné vzdělávání stěžovatele v oblasti trenérství tenisu, odchod do Velké Británie za větším výdělkem, nákladnější život v Londýně a zatajení poskytování soukromých lekcí tenisu, soud neuvěřil tvrzení stěžovatele o příjmu 13 000 Kč měsíčně. Doplnil, že stěžovatel se bez vážného důvodu vzdal zaměstnání ve společnosti Škoda Auto, a. s., v němž by nyní mohl dosahovat minimálního příjmu 29 000 Kč čistého měsíčně.
3. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2013 č. j. 32 Co 366/2013-260 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a pouze změnil výrok o dluhu na výživném ve výši 165 600 Kč tak, že stěžovatel je povinen jej zaplatit ve třech splátkách, a to první ve výši 65 600 Kč do dne 31. 3. 2014, druhou ve výši 50 000 Kč do dne 30. 6. 2014 a třetí ve výši 50 000 Kč do dne 30. 9. 2014. Vysvětlil, že splacení dluhu ve třech splátkách uložil s přihlédnutím k výši dluhu, poměrům stěžovatele a zájmu dcery na rychlém uhrazení prostředků na její výživu.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že jej "odsoudily" k objektivně nemožnému plnění, neboť výživné stanovily ve výši, která neodpovídá jeho možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům, a vystavily ho tak nebezpečí trestního stíhání. Soudy nepřihlédly k důkazu o příjmech stěžovatele a jako podklad pro svá rozhodnutí použily spekulace a nepřesné statistiky. Tím, že vycházely ze stěžovatelova příjmu dosahovaného na území České republiky, stěžovatele nepřípustně nabádaly k odchodu z Velké Británie, kde má po mnoho let zázemí, čímž porušily jeho svobodu pohybu a pobytu a právo na svobodnou volbu povolání. Důvody pro stěžovatelův odchod ze zaměstnání ve společnosti Škoda Auto, a. s., v němž byl pod stálým tlakem a ve stresu, hodnotily dle jeho názoru svévolně. Jednaly vůči stěžovateli diskriminačně, neboť jeho dceru podpořily v nadstandardním počtu mimoškolních aktivit a nevzaly v potaz stěžovatelovu sociální situaci a ekonomickou situaci nejen v České republice, ale i v Evropě.
5. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině přistupuje zvláště restriktivně, ba dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak je tomu například v otázce rozvodu manželství - srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 465/02 ze dne 26. 7. 2002 a sp. zn. IV. ÚS 778/02 ze dne 12. 3. 2003; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Důvodem je skutečnost, že ve statusových i dalších rodinně právních věcech bývá třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, před ochranou základních práv. To se ostatně odráží i v tom, že ve věcech upravených zákonem o rodině není až na několik výjimek proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak poměrně zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, respektive které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces.
8. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná a naopak se sluší konstatovat, že soudy prvního i druhého stupně velmi pečlivě, srozumitelně a naprosto přiléhavě odůvodnily rozhodnutí vydaná ve věci stěžovatele, pročež Ústavní soud na odůvodnění jejich rozhodnutí odkazuje. Krajský a zejména okresní soud se podrobně zabýval výší příjmů stěžovatele a přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů stěžovatelem předložený doklad o výši jeho příjmů dle jeho názoru nevystihoval plně příjmovou stránku stěžovatelových majetkových poměrů. Rozhodnou pro posouzení výše vyživovací povinnosti však byla potencionalita příjmů stěžovatele, ke které byl soud na základě ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině povinen přihlížet. Jakmile se člověk stane rodičem, nabývá určitá práva s tím spojená, ale též jej začnou vázat určitá omezení daná existencí dítěte a jeho zájmy. Rozhodne-li se proto rodič využít práva na svobodu pohybu a na volbu povolání, musí mít přitom současně na zřeteli zájmy svého dítěte, v projednávaném případě pak zájem na zabezpečení všech potřeb stěžovatelovy dcery napomáhajícího všestrannému rozvoji její osoby. V případě kolize zájmu dítěte a rodiče převáží zájem dítěte, který je předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí (srov. článek 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Kromě toho školní ani mimoškolní aktivity stěžovatelovy dcery svým záběrem i finanční náročností nijak nevybočují ze způsobu studia a trávení volného času dětmi jejího věku v České republice.
9. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedoložil porušení svých ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud neshledal důvod k odložení vykonatelnosti, jelikož rozhodl vzápětí poté, kdy byla ústavní stížnost podána.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu