ECLI:CZ:US:2014:2.US.619.14.1
sp. zn. II. ÚS 619/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele HELP FINANCIAL, s. r. o., adresa Příčná 1217, 293 06 Kosmonosy, zastoupeného JUDr. Pavlínou Širůčkovou, advokátkou, se sídlem Panská 6, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, č. j. KSPH 39 INS 13396/2012-P6-2, 29 NSČR 86/2013-P6-22, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2013, č. j. 1 VSPH 406/2013-P6-9, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2013, č. j. KSPH 39 INS 13396/2012-P6-2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. ledna 2013, č. j. KSPH 39 INS 13396/2012-P6-2, odmítl přihlášku pohledávky věřitele č. 6 HELP FINANCIAL, s. r. o., (stěžovatele) v celkové výši 35.744,02 Kč s tím, že k této přihlášce se dále nepřihlíží (bod I. výroku). Současně určil, že právní mocí tohoto rozhodnutí účast stěžovatele v insolvenčním řízení končí (bod II. výroku).
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. března 2013, č. j. 1 VSPH 406/2013-P6-9, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se přihláška stěžovatele odmítá v rozsahu pohledávky č. 2 ve výši 13.500 Kč, pohledávky č. 3 ve výši 1.500 Kč a pohledávky č. 4 ve výši 11.520 Kč, s tím, že v tomto rozsahu končí účast věřitele v insolvenčním řízení. Odvolací soud vyšel z toho, že insolvenční správce popřel při přezkumném jednání, jehož se stěžovatel neúčastnil, stěžovatelem přihlášené pohledávky č. 2 až 4 (smluvní pokutu ze smlouvy o půjčce, náhradu nákladů rozhodčího řízení a náhradu nákladů právního zastoupení v rozhodčím řízení). Insolvenční správce uznal toliko pohledávku z nesplaceného zůstatku ze smlouvy o půjčce s příslušenstvím. Ve vztahu k neuznaným pohledávkám byl stěžovatel vyzván, aby podal žalobu na určení, což však ve lhůtě stanovené insolvenčním zákonem neučinil. Odvolací soud se rovněž vyjádřil k možnosti insolvenčního správce předběžně posuzovat vykonatelnost pohledávky. Uvedl, že v souladu s konstantní judikaturou (např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2009, sp. zn. MSPH 78 INS 3637/2008, VSPH 552/2009-P4) přísluší prvotní posouzení, zda nárok přihlášený věřitelem je vykonatelný či nikoliv, tj. zda s ním pro účely jeho přezkoumání má být zacházeno jako s pohledávkou vykonatelnou nebo jako s pohledávkou nevykonatelnou, insolvenčnímu správci. Případný nesprávný úsudek insolvenčního správce o nevykonatelnosti pohledávky má za následek pouze to, že důkazní břemeno ohledně pravosti nebo rozsahu pohledávky tíží insolvenčního správce (třebaže v řízení vystupuje jako žalovaný).
4. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, č. j. KSPH 39 INS 13396/2012-P6-2, 29 NSČR 86/2013-P6-22, odmítnuto jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Dovolací soud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení dovoláním předložené otázky v souladu se závěry, které Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil v předchozí judikatuře (viz např. usnesení ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 25/2011 a další), podle nichž věřitel, jehož přihlášenou pohledávku popřel insolvenční správce nebo dlužník jako "nevykonatelnou" a který zmeškal lhůtu k podání žaloby o určení pravosti nebo výše pohledávky, určenou ve vyrozumění (výzvě) insolvenčního správce dle §197 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), nemá v rámci opravných prostředků proti rozhodnutí o odmítnutí přihlášky, jež se opírá o §198 odst. 1 věty třetí insolvenčního zákona, ve spojení s §185 insolvenčního zákona, k dispozici (jako účinnou) obranu založenou na tvrzení, že výzvu ignoroval proto, že má za to, že přihlášená pohledávka je pohledávkou "vykonatelnou" (pro niž platí režim §199 insolvenčního zákona).
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy). Stěžovatel nejprve stručně rekapituluje průběh řízení a skutkový stav věci. V této souvislosti uvádí, že v rámci insolvenčního řízení přihlásil svoji pohledávku vůči dlužníkovi přiznanou rozhodcem v celkové výši 35.744,02 Kč. Při přezkumném jednání byla tato pohledávka částečně popřena insolvenčním správcem co do pravosti ve výši 26.530 Kč a posléze dle názoru stěžovatele nesprávně označena v seznamu pohledávek jako nevykonatelná. Uznána byla toliko ve výši 9.244,02 Kč. Stěžovatel nesouhlasí s posouzením rozhodčího nálezu coby pravomocného soudního rozhodnutí. Vyslovuje přesvědčení, že rozhodčí nález je co do účinků (závaznost pro účastníky řízení popř. jiné osoby) shodný se soudním rozhodnutím, z čehož vyplývá, že musí být závazný i pro insolvenční soud a insolvenčního správce, a nelze proto postupovat, jak tomu bylo ve stávajícím případě, tedy rozporovat presumpci pravdivosti rozhodčího nálezu v rámci přezkumného jednání. Stěžovatel považuje za nesprávný postup insolvenčního správce, který označil pohledávku přiznanou rozhodčím nálezem jako nevykonatelnou, čímž otočil důkazní břemeno ke svému prospěchu. Ve vztahu k postupu insolvenčního soudu zdůrazňuje, že tento nemá pravomoc v insolvenčním řízení posuzovat platnost rozhodčí doložky a přezkoumávat, zda jsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu. Jedinou možností, jak dospět k odstranění rozhodčího nálezu je postup podle §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. Obecným soudům vytýká příliš formalistický (a navíc nesprávný) výklad práva, neboť rozhodčímu nálezu jako exekučnímu titulu odnímá vlastnost listiny, která má v sobě zahrnutu autoritu rozhodčím nálezem přiznané pohledávky. Stěžovatel konečně namítá rozpor ústavní stížností napadených rozhodnutí s existující judikaturou, podle níž je možno v rámci exekučního řízení přezkoumávat rozhodčí nálezy (jejich platnost) pouze v případech, kdy rozhodčí doložka nebyla sjednána. Naopak, pokud rozhodčí doložka uzavřena byla (byť neplatně), byla založena pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu a obrana žalovaného by spočívala pouze v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu.
III.
6. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
7. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy, není pravidelnou přezkumnou instancí v rámci obecných soudů a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. v Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
8. V dané věci se argumentace stěžovatele nachází spíše v poloze pouhé polemiky se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by však byla vybavena relevantní ústavněprávní argumentací. V podstatě tak pouze zpochybňuje právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
9. Stěžovatel především brojí proti závěru ohledně možnosti insolvenčního správce, resp. insolvenčního soudu, předběžně přezkoumávat vykonatelnost pohledávky založené na rozhodčím nálezu. Otázku možnosti přezkumu rozhodčího nálezu ve vztahu k jeho způsobilosti být vykonatelným exekučním titulem v minulosti posoudil jak Nejvyšší soud [např. v rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 3755/2012 uvedl, že zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení; naopak nevypořádá-li se soud s námitkami účastníka o nedostatku pravomoci rozhodce, postupuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny], tak Ústavní soud, který jmenovitě v nálezech sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12 ze dne 27. září 2012, sp. zn. IV. ÚS 3779/11 ze dne 10. ledna 2013 konstatoval, že obecné soudy jsou povinny - i v tomto procesním kontextu - se zabývat námitkou neplatnosti rozhodčí smlouvy, neboť jde o otázku pravomoci rozhodce, která obecnému vymezení podmínek pro nařízení exekuce je podřaditelná standardně. Naposledy se Ústavní soud k uvedené problematice vyslovil jednoznačně v nálezu sp. zn. II. ÚS 3406/10 ze dne 14. března 2013, z něhož vyplývá, že zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. Pakliže tedy soudní exekutor nebo exekuční soud dospějí k závěru o nedostatku pravomoci rozhodce vydat rozhodčí nález z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky, je zcela na místě návrh na nařízení exekuce zamítnout. Obdobná situace nastává i v případě řízení insolvenčního. Ústavní soud nevidí žádný důvod, proč by insolvenční správce a potažmo insolvenční soud nemohl za obdobných podmínek přezkoumávat pravomoc rozhodce (platnost rozhodčí doložky) k vydání rozhodčího nálezu i v rámci insolvenčního řízení a dovozovat z toho pro insolvenční řízení relevantní závěry. Insolvenčnímu věřiteli, jehož pohledávka byla popřena insolvenčním správcem, ostatně zůstávají zachovány procesní možnosti, jak se svého práva případně domoci.
10. Závěrem Ústavní soud podotýká, že nelze přehlédnout, že ústavní stížnost je fakticky opakováním argumentů, které stěžovatel předestřel ve svém odvolání i dovolání a s nimiž se zejména odvolací soud náležitě vypořádal.
11. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu