ECLI:CZ:US:2014:2.US.635.14.1
sp. zn. II. ÚS 635/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Abram s.r.o., se sídlem Tyršovo nám. 240, 517 21 Týniště nad Orlicí, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem Dukelská 15, 50002 Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, č. j. 14 To 237/2013-532 ze dne 13. 11. 2013 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 1 T 89/2013-483 ze dne 11. 7. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové dle §148 odst. 1 písm. a) trestního řádu (dále též "tr. ř.") zamítl jako nepřípustné podání stěžovatelky směřující proti v záhlaví uvedenému usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, kterým bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatelka spolu s dalšími poškozenými nemůže v trestním řízení vedeném u jmenovaného soudu pod sp. zn. 1 T 89/2013 uplatňovat nárok na náhradu škody z důvodu uvedeného v ustanovení §44 odst. 3 tr. ř.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka tvrdí, že krajský soud nesprávně posoudil její odvolání proti odsuzujícímu rozsudku jako stížnost proti uvedenému usnesení okresního soudu. Poukázala na to, že toto prvoinstanční rozhodnutí napadnout stížností nemohla, což však dle jejího přesvědčení nebránilo tomu, aby proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu podala odvolání. Nárok na náhradu škody stěžovatelka dle svých slov řádně uplatnila v přípravném řízení, a proto dle §228 tr. ř. měl soud povinnost v takovém případě v rozsudku uložit náhradu škody, což neučinil. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem opožděně podaná.
Ústavní soud je nejprve nucen konstatovat, že ústavní stížnost je v části směřující proti napadenému rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Orlicí opožděná, poněvadž stěžovatelka lhůtu k podání ústavní stížnosti zjevně odvíjí od doručení napadeného usnesení krajského soudu, které však nelze chápat jako rozhodnutí instančně navazující na usnesení okresního soudu o nemožnosti uplatňovat nárok na náhradu škody, poněvadž žádný opravný prostředek, konkrétně stížnost, proti takovému rozhodnutí není ex lege přípustný opravný prostředek (srov. §141 odst. 2 ve spojení s §44 tr. ř.), s čímž byla stěžovatelka náležitě seznámena již v poučení napadeného usnesení soudu prvé stolice a což sama v ústavní stížnosti jako správné stvrzuje (str. 2). Za této situace pak není možné pokládat ústavní stížnost směřující proti předmětnému usnesení okresního soudu za včasnou, neboť dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti počala plynout již ode dne 18. 7. 2013, kdy jí bylo toto usnesení doručeno, a nikoli až od doručení rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí stížnosti pro její nepřípustnost.
Pokud jde o napadené usnesení soudu druhé stolice, nejsou argumenty stěžovatelky opodstatněné. Odsuzující rozsudek nalézacího soudu žádný výrok ve vztahu ke stěžovatelce neobsahoval, jelikož stěžovatelka v době jeho vynesení již v důsledku právní moci napadeného usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí nebyla účastníkem řízení v postavení poškozené. Krajský soud proto nikterak nepochybil, pakliže podání stěžovatelky označené jako "odvolání" proti zmíněnému rozsudku kvalifikoval jako stížnost proti usnesení okresního soudu o nemožnosti uplatňovat nárok na náhradu škody, kterou přirozeně musil pro nepřípustnost zamítnout (trestní řád je tu z terminologického hlediska nekoncepční, poněvadž u jiných opravných prostředků v takové situaci předvídá jejich odmítnutí, a nikoli zamítnutí), protože stěžovatelka žádné odvolání proti odsuzujícímu rozsudku již v té době podat nemohla. O žádném porušení práva na spravedlivý proces proto nemůže být řeč. Ústavní soud nadto nepřehlédl, že stěžovatelka si poněkud protiřečí, když její argumentace je vybudována právě na domnělém pochybení krajského soudu, který vyhodnotil její "odvolání" proti prvoinstančnímu odsuzujícímu rozsudku jako stížnost a podle toho s ní i tak naložil, přesto však ústavní stížností na úrovni rozhodnutí soudu prvého stupně napadla usnesení okresního soudu o nemožnosti uplatňovat nárok na náhradu škody (které i dle svého vlastního úhlu pohledu napadnout opravným prostředkem nemohla), a nikoli právě jeho odsuzující rozsudek pro absenci výroku o náhradě škody, kterýžto zásah dle ní představuje stěžejní porušení práva na spravedlivý proces a proti kterému dle jejího mínění bylo odvolání možné. Ústavní soud i z tohoto důvodu nemohl rozumně dospět k závěru o porušení stěžovatelčina základního práva na spravedlivý proces.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost v části směřující proti napadenému rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Orlicí odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděně podaný a ve zbývající části ji dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu