ECLI:CZ:US:2014:2.US.661.13.1
sp. zn. II. ÚS 661/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Leopolda, zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Farní 4, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4 2009 č. j. 4 Cm 35/2007-68, ve znění doplňujícího rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne l0. 4. 2010 č. j. 4 Cm 35/2007-129, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2010 č. j. 9 Cmo 128/2009-174 a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2012 č. j. 29 Cdo 2014/2011-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že předmětem sporu před obecnými soudy bylo určení pravosti pohledávky Pivovaru Litovel, a.s. (dále jen "vedlejší účastník") za úpadkyní INTERNATIONAL INVEST, s. r. o., jakožto pohledávky nepodmíněné. Toto určení, jímž došlo ke změně rozhodnutí krajského soudu, který ji shledal podmíněnou, provedl ve svém napadeném rozhodnutí Vrchní soud. Jednou z dovolacích námitek i hlavní námitkou v ústavní stížnosti bylo procesní pochybení krajského soudu, jenž při rozhodování o uplatněném nároku na určení pravosti pohledávky nespecifikoval pohledávku, o niž v řízení šlo, také její výší. Tuto její výši neuvedl ani v písemném vyhotovení výroku napadeného rozsudku ze dne 20. 4. 2009, č. j. 4 Cm 35/2007-68, kterým žalobě vyhověl. Pohledávka, o niž v řízení šlo, tak nebyla podle stěžovatele dostatečně identifikována. Nešlo ovšem o situaci, kdy by soud v rozsudku nerozhodl o některé části předmětu řízení, neboť z výroků rozsudku (a to shodně ve vyhlášeném i písemně vyhotoveném znění), jakož i z odůvodnění, se jednoznačně podává, že soud určil pravost celé pohledávky vedlejšího účastníka, o niž v řízení šlo.
3. Podle napadeného rozsudku Nejvyššího soudu soud prvního stupně nepostupoval správně, když rozsudek, kterým byl předmět řízení bezezbytku vyčerpán, "doplnil" postupem podle §166 občanského soudního řádu (dále též "o.s.ř."). Na tom nic nemění ani to, že tak učinil na základě pokynu odvolacího soudu. Při opravě nedostatečné identifikace pohledávky, jejíž pravost určil, ve výroku rozsudku, měl soud prvního stupně správně postupovat podle §164 občanského soudního řádu, tj. vydat o tom opravné usnesení, které by doručil účastníkům. Skutečnost, že soud při opravě výroku svého rozhodnutí zvolil nesprávný procesní postup však podle Nejvyššího soudu sama o sobě, za situace, kdy fakticky k opravě výroku došlo, nemůže mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé. O vadu, pro kterou by bylo třeba dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit, proto podle Nejvyššího soudu nejde. Nejvyšší soud se zabýval i námitkou stěžovatele, že krajský soud při novém jednání nepřipustil nové tvrzení a dokazování. Nejvyšší soud poukázal na to, že již v předvolání k prvnímu jednání ve věci konanému dne 15. prosince 2008 byli účastníci poučeni v souladu se zákonem o tom, že mohou uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání pouze do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo. Skutečnost, že v předvolání k jednání před soudem prvního stupně konanému dne 15. dubna 2010 byl stěžovatel znovu poučen podle §118b odst. 1 o. s. ř., jeho právo uplatnit nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy nezakládá, neboť nesprávné (opětovné) poučení soudu prvního stupně podle §118b o. s. ř. nemůže ničeho změnit na závěru, podle něhož koncentrace řízení podle §118b o. s. ř. nastala již skončením prvního jednání ve věci samé, jež se v projednávané věci konalo dne 15. prosince 2008. Odvolací soud tak podle Nejvyššího soudu nepochybil, pokud se tvrzeními a důkazy, uplatněnými stěžovatelem poprvé ve vyjádření ze dne 12. dubna 2010, tedy až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (ze dne 20. dubna 2009), s ohledem na koncentraci řízení podle §118b o. s. ř. nezabýval. Nejvyšší soud pak dodal, že žádná ze stěžovatelem nově označených skutečností a důkazů nespadá mezi zákonné výjimky z koncentrace řízení, neboť nenastaly (nevznikly) po prvním jednání, stěžovatel je mohl včas uvést, a nezpochybňují ani věrohodnost provedených důkazních prostředků. Ani stěžovatelem namítaná zásada dvojinstančnosti řízení v projednávané věci porušena nebyla. K otázce dvojinstačnosti řízení se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 23. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009, tak, že dvojinstančnost občanského soudního řízení se projevuje v uplatnění odvolání jakožto řádného opravného prostředku. Občanské soudní řízení nemusí být nutně dvoustupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem pouze v jediném stupni. Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi "pořadí" při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že již při vydání rozsudku ze dne 20. 9. 2009 č. j. 4 Cm 35/2007-68 Krajský soud v Brně zatížil řízení vadou, kterou nebyl oprávněn sám odstranit, neboť ve výroku rozsudku neidentifikoval předmětnou pohledávku takovým způsobem, aby nebyla zaměnitelná. Podle názoru stěžovatele pak byl tento nedostatek rozhodnutí soudu prvního stupně odstranitelný, ale pouze právně přezkoumatelnou cestou předem stanovenou procesním předpisem a tedy rozhodnutím odvolacího soudu na základě řádně podaného opravného prostředku a nikoli novým doplňujícím rozsudkem soudu prvního stupně bez předem vymezeného procesního rámce, protože státní moc lze uplatňovat pouze v případech a mezích stanovených zákonem. V daném případě tedy doplňující rozsudek soudu prvního stupně byl vydán ve fázi řízení, kdy již stěžovatel podal řádný opravný prostředek, tedy odvolání. Stěžovatel je pak přesvědčen, že po podaném odvolání již nebyl krajský soud jako soud prvního stupně oprávněn ve věci znovu rozhodovat, protože v souladu s funkční příslušností obecných soudu přešla pravomoc předmětný spor rozhodnout na soud odvolací a soud prvního stupně pak byl oprávněn činit pouze úkony vymezené ustanovením §208 občanského soudního řádu (tedy přípravné úkony ve vztahu k odvolacímu řízení). Tímto přípravným úkonem pak jistě není opětovné svolání ústního jednání ve věci a opětovné meritorní rozhodnutí. Pokud před tímto dalším ústním jednáním v předvolánce soud prvního stupně poučil znovu účastníky o jejich procesních právech a vyzval je k předložení skutkových tvrzení a navržení důkazů, není dle názoru stěžovatele v souladu s právem na řádné soudní řízení ospravedlnitelné, aby k podáním účastníků reagujícím na výzvu soudu pak soud nepřihlížel. Stěžovatel tedy dovozuje v tomto případě porušení svého práva na spravedlivý proces z toho, že mu byla odňata možnost tvrdit rozhodné skutečnosti a k těmto navrhovat důkazy, čímž došlo k narušení rovnosti v řízení. Podle stěžovatele pak bylo rovněž zasaženo do jeho práva na zákonného soudce, neboť ve věci opětovně meritorně rozhodoval soud prvního stupně, i když v dané věci bylo již podáno ze strany stěžovatele odvolání.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahuje dostačující, logická a výstižná odůvodnění, jež se vypořádávají se všemi námitkami vznesenými stěžovatelem. V odůvodnění Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud žádné excesivní závěry a v celém řízení neshledal takové zásahy do práv stěžovatele, které by měly ústavní rozměr.
8. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu