ECLI:CZ:US:2014:2.US.689.14.1
sp. zn. II. ÚS 689/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Komínka a Dagmar Komínkové, zastoupených Mgr. Vlastimilem Loučkem, advokátem se sídlem Osvoboditelů 2649, 440 01 Louny, proti usnesení Okresního soudu v Chomutov č. j. 34 C 1558/2009-241 ze dne 29. 11. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí okresního soudu, jímž mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na něj kladeným, a dospěl k závěru, že navrhovatelé postrádají aktivní legitimaci k podání návrhu.
Z naříkaného rozhodnutí totiž Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé brojí proti rozhodnutí nalézacího soudu, kterým bylo vyhověno žádosti vedlejšího účastníka, v původním řízení žalobce, o osvobození od soudních poplatků v celém rozsahu ve smyslu ustanovení §138 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Podle ustanovení §138 odst. 1 a 2 o. s. ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, přičemž přiznané osvobození odejme kdykoliv za řízení, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Jak již Ústavní soud dal najevo ve své judikatuře [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 578/05 ze dne 8. 12. 2005 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], usnesení, proti kterému stěžovatelé brojí, bylo vydáno k návrhu žalobce, jemuž bylo zcela vyhověno, přičemž je nutno konstatovat, že jím bylo rozhodnuto o vztahu žalobce k povinnosti vyplývající ze zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, nikoliv o povinnosti stěžovatelů v postavení žalovaných; nejde tedy o rozhodnutí, kterým by mohla být dotčena jejich práva. Otázka přiznání či nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení potenciálně uspěvším stěžovatelům s osvobozením protistrany od soudních poplatků nesouvisí; soud může k této skutečnosti pouze přihlédnout z hlediska zvažování případné aplikace moderačního práva dle §150 o. s. ř., které i tak je nástrojem spíše výjimečným. Lze dodat, že v případě prokázaných skutečností nově osvědčujících poměry toho, jemuž bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, je věcí soudu, aby postupoval dle §138 odst. 2 o. s. ř.
Ze všech uvedených důvodů nelze stěžovatele považovat za osoby, které jsou oprávněny proti výše citovanému usnesení soudu ústavní stížnost podat, pročež byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu pro neoprávněnost navrhovatelů odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj