ECLI:CZ:US:2014:2.US.70.14.1
sp. zn. II. ÚS 70/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti R. D. a L. N., zastoupených JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1114/2013-26 ze dne 13. 11. 2013, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 175/2013 ze dne 12. 6. 2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 153/2011 ze dne 26. 3. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti dle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“).
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 6 uznal oba stěžovatele vinnými trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1 a 3 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., dále též „tr. zák.“), který spáchali podle skutkových zjištění soudu tím, že ve dnech 3. 1. 2008 a 4. 1. 2008 po předchozí vzájemné domluvě oznámili u obchodní společnosti Allianz pojišťovna, a. s., vědomě nepravdivé údaje o dopravní nehodě, která je v rozsudku nalézacího soudu přiblížena.
Podle §250a odst. 3 tr. zák. každého stěžovatele obvodní soud odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. ve spojení s §59 odst. 1 téhož zákona výkon trestu u každého z nich podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §226 písm. b) trestního řádu (dále též „tr. ř.“) zprostil stěžovatele R. D. obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin porušování služebních povinností podle §288a odst. 2 a 3 písm. b) tr. zák. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o části nároku poškozené společnosti na náhradu škody a podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozenou společnost se zbytkem tohoto nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání stěžovatelů a státního zástupce rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením, kterým je podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. Stěžovatelé následně napadli usnesení odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když shledal, že dovolání byla podána z jiných důvodů než uvedených v ustanovení §265b tr. ř.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, ve které Nejvyššímu soudu vytýkají závěr o tom, že ve svých dovoláních uplatnili jen skutkové námitky. Stěžovatelé poukázali na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006, z něhož dle jejich názoru plyne, že Nejvyšší soud musí též v dovolacím řízení přihlédnout k vadám řízení, zejména vadám v dokazování. Dále namítli, že závěr nalézacího soudu o vině stěžovatelů je založen na nepřímých důkazech, kdy však podle názoru stěžovatelů chybějící pohnutka má klíčový význam, zejména ve světle jejich námitek, že jejich jednání bylo předmětem dlouhodobé pozornosti nadřízených i inspekčních orgánů a že za této situace riskovat jednání kriminální povahy by prý bylo nesmyslné. Tyto své závěry stěžovatelé v ústavní stížnosti velmi podrobně rozvedli. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace jeho norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry; nesouhlas stěžovatelů s tímto hodnocením, který vyjádřili v ústavní stížnosti, přitom bez dalšího nečiní ústavní stížnost důvodnou.
Pokud jde o námitky směřující proti způsobu, jakým se vypořádal s jejich dovoláními Nejvyšší soud, sluší se poznamenat, že interpretace a citace nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006 (N 156/42 SbNU 275) stěžovateli není správná. V případě řešeném tímto nálezem totiž Nejvyšší soud odmítl dovolání s odkazem na ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky [tj. ačkoliv zde ve skutečnosti byl dán dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], jelikož tehdejší stěžovatel v pozici dovolatele tvrdil v čl. 3 svého dovolání, že odsouzený skutek měl být posuzován nikoliv jako trestný čin krádeže vloupáním a poškozování cizí věci, nýbrž jako trestný čin podílnictví podle §251 trestního zákona. Již takto koncipovaným, byť – jak neopomněl Ústavní soud zdůraznit – kusým, formulováním, resp. rozvedením dovolacího důvodu byl vytvořen dostatečný procesní prostor pro to, aby dovolací soud mohl dovolání podrobit meritornímu přezkumu. Nyní je však situace jiná. Stěžovatelé v dovolání namítali, že (zkráceně podáno) odvolací soud se nevypořádal s rozporem mezi zprávou Českého hydrometeorologického ústavu a zprávou Krajské správy a údržby silnic, že odvolací soud svévolně interpretoval provedené důkazy, že nebyly provedeny důkazy, které v průběhu trestního řízení navrhovali, že skutková zjištění soudů obou stupňů jsou nedostatečná, že soudy obou stupňů nevzali v úvahu motiv ke spáchání trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. a že závěr soudů obou stupňů ohledně fingování dopravní nehody je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Chybí zde tedy alespoň „kusý“ náčrt hmotněprávního problému, z něhož by Nejvyšší soud mohl vyjít. Nejvyšší soud nepochybil, pakliže taková dovolání odmítl, aniž by je byl meritorně přezkoumal.
Pokud pak jde o námitku týkající se chybějící pohnutky (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 418/99 ze dne 3. 8. 2000), nutno podotknout, že v případu řešeném tímto nálezem představovala absence motivu jednání stěžovatele, resp. jeho momentální pohnutka toliko jen jedno z mnoha vypočítaných pochybení obecných soudů – vedle absence odůvodnění neprovedených důkazů, nevyhodnocení rozpornosti výpovědí svědků atd., která ve svém souhrnu založila existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, a tím i protiústavnost tam přezkoumávaných soudních rozhodnutí. Pakliže stěžovatelé tvrdí, že právní názor Nejvyššího soudu o nepotřebnosti prokazovat pohnutku (z důvodu absence motivu coby obligatorního znaku trestného činu pojistného podvodu) nemá oporu v zákoně, když ustanovení §89 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. uvádí, že předmětem dokazování je jednak to, zda skutek spáchal obviněný, případně z jakých pohnutek, jednak též podstatné okolnosti mající vliv na posouzení povahy a závažnosti činu, je třeba připomenout, že toto ustanovení je obecné a reflektuje povahu dokazování jen v jeho základních rysech; nepředjímá (a ani předjímat nemůže) totiž, u kterých skutkových podstat trestných činů je či není ten nebo jiný znak obligatorním, což se ostatně projevuje i přítomností adverbia „případně“ v písmeni b) citovaného ustanovení. Závěr Nejvyššího soudu, vyjádřený nad rámec posouzení obsahové stránky dovolání na str. 4 jeho usnesení, tak nepředstavuje zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. ledna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu